Eshop Nemrut.cz

29. srpna 2016 v 20:25 | M@telloo

Vážení čtenáři mého blogu, Rád bych Vás tímto pozval do svého eshopu www.nemrut.cz , který se specializuje na dovoz zboží z Turecka.


Děkuji za Vaši návštěvu a zpětnou vazbu.

 

Podzimní cesta do Turecka

23. října 2015 v 18:11 | M@telloo
Jelikož mám hodně času a v Turecku nevyřešené záležitosti a nějaké věci, rozhodl jsem se, že si tam zajedu autem. Jelikož rád vyhledávám dobrodružství, začal jsem plánovat, protože jsem absolutně netušil, do čeho jdu. Létání letadlem už je prostě nuda… J Na internetu se nedají najít skoro žádné informace o této cestě - maximálně k moři do Bulharska, tedy tuto cestu zkusím napsat i jako takový malý návod pro potenciální zájemce, kteří by ji chtěli v budoucnu absolvovat.

Naše celková trasa. Není tam započítána objížďka dálnice v Bulharsku a popojíždění po Ankaře. Celkem by to asi bylo 5000 km rovných.

Jako spolucestujícího jsem si vzal kamaráda z dětství - Jardu, který je neskutečný pohodář, skvělý řidič a hlavně se teď tak trochu kamarádí s mojí ségrou… :-D
Čas, místo a datum odjezdu jsme si stanovili na 12. října z Brna v 18:30. Auto bylo připravené a vybavené vším možným, nálada trochu napjatá, čekalo nás přece skoro 5000 km jízdy a překročení několika hranic. Trasa byla naplánovaná: Brno - Bratislava - Budapešť - Bělehrad - Sofia - Istanbul - Beypazari. V Bratislavě jsme byli hned, Maďarsko jsme prosvištěli jedna báseň i díky Schengenu, minimálnímu provozu a skvělým dálnicím. První kontrola nás čeká na Maďarsko - Srbských hranicích, kam přijíždíme asi v půl dvanácté v noci. Srbští celníci nás ani moc nekontrolují - vidí prázdné auto. V řízení se sice střídáme, ale ani jednomu z nás se nedaří v autě usnout, což si vybírá svou daň a ke konci Srbska jsme již celkem unavení, kousek za městem Niš dokonce končí hezká dálnice a pokračuje se cca 90 kilometrů horama až do Bulharska. V Srbsku si ještě u pumpy nafukujeme matračku, na které se chystáme přespat v autě. Cestou v horách potkáváme opravdové skupinky "uprchlíků", jednalo se asi o 4 - 5 skupinek chlapů ve věku od 20ti do 40ti let, všichni vysmátí jak lečo, v rukách mobily a v uších sluchátka. Naštěstí šli opačným směrem, než jsme jeli my… Jako cíl zastávky na spaní si určujeme hned za hranicemi v Bulharsku. Kolem půl sedmé ráno překračujeme Srbsko - Bulharské hranice, bulharští celníci vypadají nejpřísněji ze všech, ale to je nám jedno, chceme se jen vyspat. Odpočívadla za hranicemi v Bulharsku vypadají dost divně, takže se rozhodujeme, že přespíme za Sofií, kam to máme asi 70 kilometrů. Bohužel jsme špatně odhadli čas a do Sofie přijíždíme před osmou ranní, kdy začíná dopravní špička a "obchvat" města je absolutně zasekaný. Před očima máme mžitky, každý mrknutí je peklo, ale nedá se nikde zastavit, takže se z posledních sil hecujeme a v půl deváté přijíždíme na Bulharské dálnici k prvnímu odpočívadlu, kde se ukládáme k vytouženému spánku. Spíme asi pět hodin i kvůli časovému posunu, poté si dáváme kafe a jedeme dál. Bulharská dálnice je nic moc, co se týká kvality o silnicích ani nemluvě a ještě ke všemu za Plovdivem pro nás končí a spojka na další je rozkopaná, takže se musíme vracet po okreskách a zajíždíme si tak asi dvě hodiny. V Bulharsku je vidět bída, chudoba a živé přežitky z dob komunismu - spousta rozpadlých továren, hnusné, šedivé paneláky a o venkově ani nemluvím - Bulharsko se nám ani trochu nelíbí a už se těšíme do Turecka, kam přijíždíme asi ve tři hodiny odpoledne. Turečtí celníci jsou jedni z nejmilejších, kor, když na ně mluvíte jejich řečí. Dělají jen rychlou kontrolu a spíše se baví s vámi, jako s přáteli.

Děkujeme, taky zdravíme!

Bulhaři dávají dost okatě najevo, že na rozdíl od Turků jsou v evropské unii...

Celnice v Turecku

Kousek před Edirne najíždíme na luxusní dálnici, která vede až do Istanbulu, kde máme zamluvený hotel na přespání. Před Istanbulem začíná provoz houstnout a v Istanbulu se zasekává úplně, naše navigace pak ještě selhává a pošle nás na jinou adresu, kde hotel není. Zjevujeme se uprostřed "slumu", jak to nazývá Jarda, ale nakonec se na cestu doptáme a do hotelu, který byl naštěstí "jen" 11 kilometrů vedle přijíždíme kolem osmé hodin večer. Druhý den nás čekají dvě jednání, která začínají v deset dopoledne, ale bohužel díky neomezenému času Turků trvají až do půl třetí odpoledne - my máme před sebou ještě cca 400 kilometrů jízdy, ale vysvětlujte to v Turecku J.

Jedna z mnoha obchodních čtvrtí Istanbulu...

Istanbul projíždíme celkem hladce a v osm večer přijíždíme do naší cílové stanice - Beypazari! Vítací večírek je náročný a pro některé trval až do půl šesté ráno (J). Druhý den nás čeká ještě několik povinností, procházka po městě, nakládání auta a hlavně odpočinek, večer pak ještě točené pivo v oblíbené hospodě. Mám trochu smíšené pocity, když vím, že je to všechno naposledy co se zde procházím, nakupuji a zdravím s místními. V Česku jsem se totiž rozhodl, že se do Beypazari už nikdy pracovně nevrátím…


Poslední procházka "starou čtvrtí"

Jaruna ve městě mrkve... :-)

S Gasem u "MJKVE".. kauza se uzavírá...

Ještě vyberu čo vole love v bankomatu pro trpaslíky...

Tak tedy AHOJ Beypazari, město jenž si mi mnohé vzalo a mnoho dalo...



Druhý den ráno vyrážíme do Ankary, kde si nakupujeme oblečení na oblíbeném trhu a po dálnici se vracíme zpět do Istanbulu - Kumburgaz, kde budeme spát. Kumburgaz je město na břehu Marmarského moře asi 30 kilometrů za Istanbulem, ale jelikož je Istanbul totálně zasekaný a my ještě ke všemu odbočujeme na spodní most, tak nám trvá tři hodiny, než se zjevujeme na druhém konci města.

Takový klasický provoz v Istanbulu... před námi je most, který dělí město na evropskou a asijskou část.

Zácpy využívají okolní prodejci a snaží se vám prodat vše od kapesníčků, nabíječek, sušenek až po selfie tyče k mobilu. Nejchutnější určitě budou preclíky, které musí slušně "vonět"

Nejsevernější most Istanbulu zrovna vjíždíme do Asie :-)

Do hotelu přijíždíme asi v sedm hodin večer, dáváme si večeři a poté si v obchodě kupujeme pivo a večer trávíme na pláži, kde rozjímáme a rokujeme o zítřejší cestě zpět domů.

Relax na pláži... v Říjnu :-D

Večerní pivko před odjezdem...

Ranní pohled z hotelu na zamračený Kumburgaz.

Druhý den relaxujeme dokud nás z hotelu v pravé poledne nevyhodí a vyrážíme po dálnici zpět do Bulharska, cesta je volná a já se za volantem dost nudím, pak si před hranicemi dáváme u dálniční restaurace poslední jídlo v Turecku, což je Adana šiš v chlebu, sice jsem chtěl durum, ale čísník/majitel/kuchař v jedné osobě je fakt natvrdlej, jídlo je ještě ke všemu hnusný a nakonec nás ten borec ještě natáhne - trochu smutné rozloučení s Tureckem, ale což… už vím, kam nikdy na jídlo nezastavím…

Zmar a bída v lokantě, kde vám přinesou něco uplně jiného než si objednáte, je to ke všemu hnusný a předražený...

Naše auto je plné krabic a hezky "sedí", já se modlím, aby neruplo odpružení a náprava. Turecké celníky absolutně nezajímá, co vezeme, jen se mrknou do pasu a popřejí šťastnou cestu… To ještě nevíme, co nás čeká…

Pohoda, klid a nuda na posledních 300 kilometrech v Turecku...

Na bulharské celnici, kam přijíždíme asi v půl čtvrté odpoledne k nám přichází mladý celník v zeleném mundůru a chce otevřít kufr, je pěkně vyjevený z našeho nákladu, ale pak nás pouští dál. "Je to v suchu" říkám si, ale o deset metrů dál jsou celníci jiní - v černých uniformách a povýšenými pohledy. Nikdo z nich neumí anglicky, jen jeden naštěstí jakž takž turecky, ukazuji mu faktury, ale nestačí mu to, okamžitě mi říká, že mám odstavit auto a čekat. Na moje otázky na co čekat a jak dlouho mi neodpovídá, dívá se někam za mě a totálně mě ignoruje. Poté ke mně přijde chlápek v civilu, který mi turecky říká, že musím mít číslo EORI (které jsem samozřejmě neměl) a že mi ho vyřídí na spedici, která je vzdálená asi 400 metrů. Vyrážím pěškobusem na spedici, Jára hlídá auto (pasy nám samozřejmě okamžitě zabavili). Na spedici jsou tři milí bulhaři (dva chlapi a jedna ženská), kteří mluví trochu anglicky, ale dorozumíváme se polsko - rusko - česky J, vaří mi kafe a dívají se do papírů, poté se mnou sepisují žádost o EORI a vysvětlují, co mám dělat dál. Vracím se zpět na celnici, kde je neuvěřitelný zmatek, řidiči, kteří jedou z Turecka neustále troubí, protože je asi nebaví čekat ve frontě, mě to přijde jako strašná neslušnost, ale celníkům je to jedno, namátkově si vybírají auta, která doslova "rozeberou" - vyhází všechny věci, otevřou motor, oddělají nárazníky... Autobusy odstaví také, vyženou všechny cestující a vyhází jim zavazadla, což jsou většinou obrovské igelitové pytle, které jsou plné bot a oblečení… Bulhaři asi rádi pašují z Turecka textil a obuv, když jim na to celníci přijdou, tak se mezi sebou hádají a dokonce dávají pohlavky, prostě parádní zmatek a uprostřed toho my... Někteří řidiči se s celníky zdraví, dávají jim úplatky ve formě naturálií - většinou sladkosti. Jára dokonce viděl, že jeden z celníků si do kapsy strčil asi obálku s penězi… Od bulharo/turka v civilu se dozvídám, že mi EORI vystaví až za tři hodiny, protože přijde nová směna, která to umí (pěkný kecy, nic na tom nebylo, jen se jim to nechtělo dělat). Takže čekáme do osmi večer v autě, kde čumíme na filmy a vsázíme se, jestli to klapne.

Tříhodinové čekání nám zkrátil notebook s filmy...

V osm se OPRAVDU střídají celníci a já okamžitě sprintuju k hloučku těch nových… všichni jsou důležití, ale jedna ženská mluví anglicky, dívá se do papírů, pak mi je beze slova dá do ruky a odchází pryč… stojím a připadám si jako idiot, protože absolutně nevím, co mám dělat, jestli jít za ní, nebo ne a v tu chvíli to Jára komentuje slovy: "Ty vole, kamaráde, ty nás maj úplně v píči naše zasraný životy tady nemaj žádnou cenu, jsme jak hajzlpapír se kterým si někdo vytřel prdel a hodil do koše"… vím, že je to sprostý, ale bylo to tak… Následně se vrací a bere s sebou dva kolegy, že jdou kontrolovat auto "konečně nastal čas uplácení" říkám si a chystám si padesátieurovky, mám celkem asi třista euro, které jsem ochoten dát na úplatcích. Rozřežou nám všechny krabice a kontrolují věci uvnitř. Nejvíce se zastavují u faktury s čaji a ptají se, kolik stály, i když to mají přímo před očima! Chápu, že hrají na úplatek, proto vytahuji eura, ale jen kroutí hlavou, že ne…. Potom se ženská - celnice vrací, bere si papíry, kroutí hlavou a říká, že mi jde vyřídit EORI číslo, to trvá asi dvě hodiny, protože mezitím odbavuje jiná auta, pije kolu, povídá si s kolegy a prostě nou stress… Poté mi dává konečně vytoužený papír a posílá mě zpět na spedici, kde stačí pouze sepsat zboží, zaplatit deklaraci a clo...

Zrovna celníky vyložený autobus, za chvíli je začnou kontrolovat a z pytlů vyhazovat nejrůznější hadry...

Málem skáču štěstím do vzduchu a sprintuju za "svými" hodnými deklaranty… Zděsím se, když v kanceláři, která je vyrobena z unimobuňky nalézám ženskou, která váží odhadem asi 219 kilo… Anglicky? Nic. Turecky? Nic. Slovansky? To by uměla, ale nechce se jí, proto mluví pouze bulharsky a já rozumím prdlačku. Bere si faktury zkouší z nich překládat jednotlivé položky, ale nějak jí to nejde, naznačuju jí, že jí s tím pomůžu. Nechce. Vytahuju padesáti eurovku, nechce. Pouze mi na google překladači napíše, že se jí to nechce dělat a ať přijdu jindy… "Kdy jindy?" ptám se… nic… ptám se po druhé po třetí, až si nakonec zhluboka oddychne a napíše: "Za hodinu"…. Vracím se do auta, kde stále trpělivě i když trochu nasraně čeká Jára. Dáváme si energiťák a já nadávám… zhruba za třičtvrtě hodiny se sbírám k odchodu a říkám, že i kdybych se tam měl svlíknout donaha a zatancovat kozáčka, nevrátím se bez lejster… Po druhém příchodu je tam i druhá kolegyně velryby a papíry mi celkem rychle vyplňuje i když si holky celou dobu ze mě dělaj prdel. Sice jim moc nerozumím, ale tohle chápu J. Pak si žádá 20 euro za deklaraci a dává mi flash disk, kde jsou nějaká data, a nabádá mě, abych jí ho pak přinesl zpět… "To určitě" říkám si. Poděkuju a běžím zpět za celníky. Celkové vyřízení trvá další hodinu, protože nedokážou přepočítat 280 Leva na Eura… Poté mi sděluje, že mám zaplatit 145 EURO… Celá tahle procedura trvala celkem devět hodin, devět hodin promarněného času… Vyjíždíme a je asi jedna hodina po půlnoci. V tuto dobu jsme měli v plánu být na Rumunsko - Maďarské hranici… Jára řídí a mně se daří usnout, vzbudím se, když sjíždíme z dálnice za Sofií a čekají nás cesty plné hrbolů a děr, kde naše auto dostává pořádně zabrat. Bulharské silnice jsou fakt jedlý… Kolem sedmé ráno jsme ve Vidinu, kde se střídáme za volantem a budeme překračovat hranice do Rumunska. Opět bulharští celníci… zrovna se střídá směna a na přijíždějící auta kašlou… čekáme asi půl hodiny, než se všichni uráčí dokouřit cigarety a dát se do práce. Ukazuji papíry, otevírám kufr a naštěstí nás nechávají jet. Vjíždíme do Rumunska… To, co jsme viděli v Rumunsku je něco neskutečnýho… Čas se najednou vrátil o takřka sedmdesát let zpět, polorozpadlé a opuštěné vesnice, koňské povozy, špinaví lidé, bída, chudoba… to na druhou stranu zlatí Bulhaři… S obavami projíždíme vesnice, které jsou takřka nalepené na sebe a oddělují je pouze cedule s názvy. I když je časně ráno, tak jsou silnice plné lidí - je neděle a jdou pravděpodobně do kostela a na trh… Naštěstí je silnice v hodně dobrém stavu i když má jen dva pruhy… Míříme na město Drobeta - Turnu Severin odkud nás bude čekat cesta pře Karpaty na kterou se celkem těším, i když jsem strašně unavený a Jára vedle mě mele z posledního - Bulharsko mu dalo dost zabrat. Trasa má asi 150 kilometrů a jedeme v koleně za kamiony, předjet je takřka nemožné, protože v protisměru je provoz stejný. Jedeme tedy stále 70 - 90km/h a na mě jde spánek, pouštím si rádio, otevírám okýnko, vrtím se, ale nic nepomáhá. Je kolem deváté ráno a přichází na mě krize. Když asi dvakrát málem usnu, parkuji u motorestu, procházím se a dělám si deset dřepů (fakt to pomáhá!!!). Spát zde nechceme, chceme jen domů… Alespoň, že ta krajina je nádherná! Konečně jsme před Timišoarou, kde začíná dálnice až do Maďarska, kde objedeme Budapešť a pofrčíme na Bratislavu. Na Rumunsko - Maďarské celnici je jen pofiderní "kontrola"… Maďarsko je jen taková obrovská placka s hezkou dálnicí, které projedete za tři a půl hodiny, jste v Bratislavě a to už je skoro doma J. Přijíždíme do České republiky, kde nás okamžitě přivítá omezení provozu a hned po Bulharech druhá nejhorší dálnice (To je fakt ostuda!!!). Do Brna před hotel Grand přijíždíme přesně v 18:30, tedy přesně po šesti dnech, co jsme odjížděli… Jarda nasedá na autobus do Prahy a mě čeká posledních 150 kilometrů do Ostravy… To už je po tom všem skoro nic…

Nejstatečnější člen naší výpravy byl náš Kokoráb, který celou cestu zvládnul bez jediného problému, dokonce i bez defektu a dovezl nás všude... :-)

Jelikož jsem nikde nenašel žádné podrobné informace o podobné cestě, napíšu zde několik vlastních poznatků, které by třeba mohli někomu pomoci.

Pokud někdo z Vás chce absolvovat cestu do Turecka autem a zpět si přivézt větší množství věcí, ze své nejnovější zkušenosti radím a doporučuji:

1. Do Turecka jeďte přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko - je to nejrychlejší trasa, a pokud máte prázdné auto, Srbové vás nebudou prudit. Dálnice a některé silnice jsou zpoplatněny všude. Celkem jsem zaplatil asi 60 EURO za známky a dálniční poplatky. Slováci mají normální nalepovací 10 EURO za desetidenní, Maďaři mají registrace, kterou si vyřídíte na kterékoliv benzínové pumpě, vytisknou vám potvrzení a stojí to zhruba 300 Kč na sedm dní, Srbové mají mýtné brány, my jsme projeli asi čtyřmi a stálo to dohromady asi 12 EURO, v Bulharsku koupíte nalepovací známku za 5 EURO na sedm dní.V Turecku mají systém trochu jiný - musíte si koupit HGS kartu, kterou by měli mít (nemusí) u benzinové pumpy. Vyplníte poznávací značku vozidla, jméno, příjmení atd. Do Istanbulu a zpět by vám mělo stačit 50 lir - asi 500 Kč, pokud jedete dál (Ankara) nabijte si za 100 lir - pro jistotu, abyste pak nepískali na mýtných branách. Obdélníkovou samolepku si nalepte na sklo pod zpětné zrcátko.

2. Pokud se chystáte projet Istanbulem na druhou stranu, projeďte ho pokud možno v noci, jinak se zblázníte z dopravy. Mám informaci, že kolem třetí ráno je průjezd absolutně bez problému. Když už se dostanete do zácpy, což se vám přes den stane stoprocentně, mám radu, která vám usnadní případné přejíždění z pruhu do pruhu. Zapomeňte na to, že vás Turek pustí, zip systém jim absolutně nic neříká. Naopak stáhněte okénko a buď vy, nebo váš spolujezdec (podle toho jestli chcete doleva nebo doprava) vystrčte ruku a na řidiče za vámi zdvihněte ukázováček jakoby bříškem prstu k němu (ne prostředník!!!) Dáváte mu tím najevo, že se chystáte přejet a ať chvilinku počká, většinou Vás pustí, nám se to tak poštěstilo pokaždé… J

3. Pozor na řidiče, bohužel nejhorší řidiči ze všech zemí, které jsme projeli, jsou Turci… Bulhaři hned za nimi, ale ti si alespoň dají přednost a pustí chodce na přechodu…

4. Nafta - Tankoval jsem plnou nádrž v Ostravě a ujel na ní přibližně 850 km, průměrnou spotřebu za celou cestu i s plným autem jsem měl 5,8 l/100km. Celkem jsme tankovali pětkrát za průměrnou cenu 30 Kč/litr - kurz byl přívětivý. Nejlevnější naftu mají Maďaři a Bulhaři - 26 Kč/litr, nejdražší Turci - 32Kč/litr, Rumuni a Srbové mají kolem 30Kč/litr. (Cena se může lišit dle kurzu!)

5. Turečtí celníci jsou nejvíce hákliví na alkohol, proto opatrně, mohli by vám vaše drahocenné lahve před očima vylít do kanálu. Naučte se pár slovíček - uděláte jim radost a budou na vás mírní.

6. Pokud se chystáte v Turecku nakupovat, vyřiďte si předem číslo EORI - vyřizuje to kterýkoliv celní úřad v Česku. Faktury a účtenky si nechte vypisovat pouze na své jméno, abyste pak neměli problémy jako já… Při cestě zpět, předložte Bulharským celníkům papír s EORI, zajděte si na spedici, kde Vám dají k věcem nomenklaturu a následně zaplatíte CLO. Nemá cenu nic pašovat, pokud narazíte na blbou směnu, rozeberou Vám auto na šroubky. Možná je lepší projíždět v noci - jsou unavení a nechce se jim dělat a na rozdíl od Maďarů se dají uplatit - mně se to nepovedlo, ale kolegové, kteří tuto trasu jezdili pravidelně to tvrdili. Maďary neuplácet!

7. Zpět do ČR jeďte přes Rumunsko, protože je v evropské unii a Vaše EORI a CLO zde bude na rozdíl od Srbů platit… a taky má krásnou krajinu…

A ještě děkuju Járovi za jeho neskutečnou trpělivost, ochotu, pomoc a fotky protože bez něj bych to sám nedal!

Turecké silnice, provoz a uzávěr na závěr...

18. srpna 2015 v 13:53 | M@telloo
Kdo byl někdy v Turecku, ví, že se zde řídí všelijak. Já jsem se zde několikrát rozčiloval nad místními řidiči, kteří absolutně nedodržují dopravní předpisy, ohrožují a omezují okolí a provoz. Často jsem se zamýšlel, proč tomu tak je, až mi jeden můj známý řekl, že autoškoly v Turecku jsou aktuální jen pár let. Do té doby to zde fungovalo tak, že na úřad přišel např. otec se synem, zaplatili finanční obnos a otec se "zaručil", že syna naučí řídit... načež synek obrdržel řidičský průkaz a mohl se beztrestně vydat na cestu. Podle toho to zde taky tak vypadá a pokud někdy pojedete v Turecku autem, dávejte si opravdu velký pozor, protože turek za volantem zásadně:

- Nedává přednost nikdy a nikomu
- Nedívá se do zpětných zrcátek
- Jede pokud možno uprostřed silnice
- Projíždí na červenou
- Nebliká
- Nesvítí
- Telefonuje a zároveň kouří cigaretu
- Pokud může, má posazené dítě na klíně, které točí volantem za něj
- Na dálnici všichni jedou v levých (rychlích) pruzích
- Nepoutá sebe ani děti

K bodu 5. a 6. - Někdy rozsvítí vše, co má v autě, tedy "warblinkry", dálková světla a mlhovky a to i za bílého dne...

Tyto body jsem vypozoroval za ty tři roky, co jsem zde na silnicích strávil hodně času a najezdil statisíce kilometrů, nechci to zakřiknout, ale bez nehody, tak při mě asi ten Alláh opravdu stál :-)

Nyní se konečně dostaneme k věci, o které chci dnes psát a to je vozový park v Turecku.

Na silnicích zde najdete běžné modely aut, jako u nás, nejvíce zde ovšem vede značka Renault a Fiat a karoserie SEDAN. Nevím proč větši Arabských a východních zemí volí tuto variantu, nutno dodat, že Čecháčci jsou zase kombíkáři, ne? :-)

Nicméně auta, která tu dodnes jezdí, jsou skvosty samy od sebe. Nejpopulárnější a nejoblíbenější vozidla jsou zde Renault 12 Toros, což je v ČR známý jako Dacia 1300, turci ho vyráběli v licenci až do roku 2000 !!! Ten je oblíbený hlavně u starší generace, která na něj nedá dopustit. Kvalitativně bych toto vozidlo přirovnal k naší Škodě 120 :-)


Druhé nejpopulárnější vozidlo a modla mladých kluků je zde tzv. Tofas Sahin, což je kopie Fiat Regata, který byl vyrýběný od roku 1983 a turci ho licenšně vyráběli do roku 2002. Tento model je snad ještě hojnější než Toros a spousta mladých kluků si jej rádo "upravuje" a "vylepšuje. Auto bych přirovnal k našim Favoritům, ovšem některé Tofase mají i posilovač řízení...

Tofas - Modla mnoha Turků...

Další velmi oblíbená auta jsou: Renault 9 (Broadway, Cambridge), 11, 19 a 21, což jsou takové krabice na kolech a s kosočtvercem ve znaku... :-))

Renault 9 Broadway

Renault 9 Cambridge

Renault 11

Renault 19

A "nejmodernější" Renault 21 Manager

A staré Fiaty zde zastupují modely jako: Fiat UNO, TIPO a TEMPRA

Stařičké UNO potkáme i dnes u nás, ale ne v tak hojném počtu...

Tipo bylo kdysi snem mnoha lidí v ČR, zde platí za luxusní rodinný vůz dodnes

Tempra je v Česku vzácností, v Turecku běžným vozem

Naší zemi zde zastupují Škodovky - Favorit, Forman a Felicia, které zde mají velmi dobré jménu a Turci na ně nedají dopustit. Což jsem zjistil tehdy, když jsem asi před půl rokem chtěl prodat svého Formana, kterým jsem tři roky brázdil české silnice a u nás ho nikdo nechtěl ani zadarmo. Zde mi za něj turečtí kluci nabízeli i 10 000 Lir... Jenže dovezte ho sem, že? :-)

V Turecku je totiž auto brané stále jako luxus a dědí se z generace na generaci, proto některé vozidla zde mají životnost i padesát (!!!) let. Nicméně je pravdou, že auto zde má snad každý i když jsou tak strašně drahá. Např. Torose 12 (Dacia) zde koupíte za bezmála 6000 TL, což je skoro šedesát tisíc korun! Tofase stojí od osmi tisíc výš... Je to dané tzv. "Daní z luxusu", což nevím dodnes, jak přesně funguje, ale prý tak, že když si koupíte auto, tak polovinu ceny auta odvedete státu jako daň za "luxus" (pokud to někdo z čtenářů ví lépe, napište mi, prosím) :-)

Neznalým se může zdát, že se v Turecku jezdí jen v těchto "veteránech". Není tomu tak, samozřejmě jsou zde hojně k vidění nejnovější BMW, Mercedesy, Opely a Škodovky a jiné značky známé i u nás, nicméně tato auta jsou zde opravdu předražená, některá i 2x více než v ČR... proto zde rodiny stále hýčkají své plechové miláčky, kterým táhne i na 50 let v provozu...

Na závěr jsem pro Vás připravil serii fotek z provozu. Některé jsem našel na internetu, některé se mi podařilo vyfotit. Hezky se bavte :-)






A nyní se dostáváme k úplnému závěru.

Dnešním dnem ukončuji tento blog definitivně, protože jsem se se svým zaměstnavatelem dohodl na rozvázání smlouvy a vracím se zpět domů. S přestávkami jsem zde působil od 11. května 2012 na projektu výstavby tepelné elektrárny YUNUS EMRE, což je přes tři roky a již delší dobu cítím potřebu jít dál a změnit prostředí. Samozřejmě mé působení se ponese i nadále v Česko - Tureckém duchu a pokud budete mít zájem mě kontaktovat, najdete mě na mých nových stránkách: www.martinhora.cz

Tímto děkuji Vám všem, kteří jste četli tento blog a psali mi zprávy. Některé články Vás prý pobavili i poučili a to mě těší nejvíce. :-)

Na shledanou

Martin Hora

18.8.2015 v Koyunagili
 


2015 opět ve znamení Turecka

11. ledna 2015 v 12:23 | M@telloo
Jelikož jsem zapomněl heslo, dlouho zde nic nového nepřibývalo. Můj stav je takový, že jsem stále v Turecku, ale zkrátily se mi směny, tedy sem pouze dojíždím. Tak a jelikož jsem s hrůzou zjistil, že celých sedm měsíců tu nebylo přidáno ani ťuk, nyní se pokusím vše vynahradit.

Rok 2014

Červenec/Srpen

Se nesl ve formě práce a dovolené a v srpnu jsme opět podnikli výlet k moři. Tentokrát do "tuctové" Alanye, ale bylo fajn.

Při cestě na stavbu se Vám naskytnou občas hezké pohledy.

A můžete narazit na neobvyklé tvorečky, znovu zdůrazňuji, pro ty stále nevěřící, želv je tu spousta a jsou volně "k mání" :-)

Aneb takto vypadalo čekání "na Godota" respektive na četu turků, kteří prostě nepřišli....

Horovic klan o rok starší... :-)

Léto bylo společensky aktivní a tedy na svatbě své tety jsem nesměl udělat ostudu... :-)

Podzim 2014

Podzim se nesl ve znamení fotbalu, v Beypazari se každoročně pořádá celkem prestižní turnaj v malé kopané, který je i poměrně houfně navštěvován místními obyvateli. Na poslední chvíli jsem byl povolán do Česko - Tureckého týmu. Nehráli jsme špatně, ale bohužel nás věčně zařezával rozhodčí, takže ve skupině jsme obsadili bronzové třetí místo. Dále proběhla návštěva Istanbulu, kde Česká reprezentace hrála kvalifikační mač s Tureckem... nemám slov, parádní zážitek! A nakonec jsem byl poctěn návštěvou svého bratrance se kterým jsme podnikli výlet po centrální Anatolii, fotky bohužel ještě nedodal, ale snad Vám malá mapka napoví cíle našeho výletu :-)

CESA-VGW/MECH

Podzim vygradoval zápasem v Istanbulu, který Češi vyhráli 2:1! :-)

1012 km za čtyři dny... :-)

Rok 2015

Rok 2015 se nese ve znamení mrazů a sněhu. V Beypazari máme asi 20 cm sněhu a teploty okolo -8. Nejaktuálnější fotka ze včerejška ukazuje, že turci sníh a mráz prostě neberou vážně... ;)


Díky všem, kteří můj deníček nadále sledují. Až se opět nahromadí nějaké fotky a zážitky, budu Vás informovat. :-)






Květen zpětně

12. června 2014 v 16:56 | M@telloo
Dnes je dvanáctého června a já jsem se teprve dnes dostal k psaní... Co tedy přinesl květen mému životu? Největší událost byla návštěva domova, kde jsem si zase perfektně odpočinul, načerpal nové síly a obnovil přátelství s kamarády, které jsem tři měsíce neviděl :-) Návrat do Beypazari se nesl ve veselejším duchu, protože se mě rozhodl navštívit můj táta a tedy jsme si zde týden udělali pánskou jízdu. Postupně jsme navštívili stavbu, Eskišehir, okolí Beypazari a hlavně letecké muzeum a Atatürkovo mauzoleum v Ankaře. Za týden jsme toho stihli opravdu požehnaně a táta tak mohl odjíždět (doufám) spokojený a plný zážitků.

V leteckém muzeu bylo hezky

Rodinná osádka stíhačky

Moje maličkost mezi štěňaty

JULIOPOLIS... opět :-)

Dubnové procitnutí...

11. dubna 2014 v 12:59 | M@telloo
Tak nám začal duben a skončily volby. Politika obecně je v Turecku velmi oblíbená, už jen z důvodu, že se "něco děje", protože v centrální Anatólii a v Beypazari se obecně neděje nic. Nevím, jak nahánění voličů probíhalo jinde, ale Beypazari se kompletně proměnilo a zahalilo do vlajek a plakátů jednotlivých stran. Po městě jezdily tzv. "hlásné trouby" což byly dodávky s tlampačema a neustále vyhrávaly turecké lidové písně, nebo cosi blekotaly do mikrofonů. Nejdříve jsem si myslel, že je zde přístup chladný stejně jako u nás, ale NE! Turci živě diskutují a dokonce si dobrovolně na svá auta i domy lepí letáky, plakáty a všelijaké blbůstky politických stran, kterým fandí. Nicméně jejich politický fanatismus došel tak daleko, že mi dva měsíce co patnáct minut pod okny projela hulákající dodávka a to už je na provaz. Ve městě to vypadalo jak v cirkuse, všude pověšené vlaječky (a to i v nejzapadlejší vesnici v okolí Beypazari) lidé si na auta lepili samolepky s obličeji nejrůznějších kandidátů , které klidně zakrývaly celá zadní i boční okna, na balkonech vlály vlajky atp. Když se konal politický mítink, tak se uzavřelo centrum města a prostě se NEDALO projet... Upřímně jsem rád, že tahle šaškárna skončila, nevím jak volby prožívali ostatní kolegové - Češi v Turecku? Docela by mě zajímal jejich názor :-). Ještě podotknu, že vyhrála nejsilnější strana: AK Parti. Nevím, co nabízí nebo nabízela za skvělé věci a upřímně mě to ani nezajímá. Vím, že nám turecký předseda vlády ERDOGAN zablokoval youtube, protože se údajně na něm objevil rozhovor na kterém se pokouší uplácet... co dodat, kdo to první křičí... známe, že?

Tento čin pana ERDOGANA mě přinutil k malé úvaze, jak to je vlastně s tou demokracií a svobodou v Turecku? Pochopím, že je zde obecně zakázaný hazard, pornografické stránky aj. Ale toto i mě nadzvedlo ze židle a jen mě utvrdilo v úvahách, že lidé jsou pouhé stádo ovcí a čím více žijí na východ, tím lépe se s nimi dá manipulovat...

Odbočme od lehce negativníchvět a vrhněme se do pozitivnějších vln. :-)

Konečně nám začalo krásné počasí. jelikož březen byl jak na houpačce, tak duben nám zatím ukázal svou sílu (už bylo na čase). Od rána slunce a velmi příjemné teploty kolem 15ti stupňů, přes den už je to na šortky a triko s krátkým rukávem. A tak to bude až minimálně do října. Samozřejmě, že teploty ještě půjdou nahoru.

A jedna příhoda na zasmání...

Soukromé údaje - asi moc netají. Potom, co jsem byl svědkem, že borec v obchodě přede mnou platil kartou a ochotně prodavačce sdělil své heslo při placení...


V dubnu se nám udělalo již hezké počasí a nebyl problém si zajít do města posedět, třeba na zmrzlinu :-)


Jeřábový kolos na stavbě


Takto vypadala cesta, po které jel uhlák s nezavřenou korbou a trousil hromady uhlí za sebou... Alláh nedal... :-)

Zpět na místě činu!

25. února 2014 v 14:13 | M@telloo
Po dlouhé době Vás opět zdravím.

Když jsem v září (29.) odjížděl ze své turecké mise, slíbil jsem, že pokud se dostanu zpět, budu pokračovat ve svém deníčku. To se teď stalo skutečností a já Vám mohu nadále popisovat svá dobrodružství v zemi půlměsíce. Sice jsem tu již skoro měsíc (přiletěl jsem 27. ledna), ale z časových důvodů jsem neměl čas, tedy nyní se budu snažit vše dohnat. :-)

Pojďme ale zpět. Co se událo za tu dobu, kdy jsem byl doma? Celkem 120 dní, tedy necelé 4 měsíce. Asi se budete divit, když Vám řeknu, že to všechno hrozně rychle uteklo. Můj život se změnil takřka od základů, nejvíce se na něm asi podepsalo (samozřejmě v dobrém) přestěhování se z Prahy do Ostravy, kde bych rád žil i nadále. :-) Nejdůležitější věc ovšem byla znovusenavrácení do firmy, tentokráte Vítkovice MECHANIKA, která se rovněž podílí na stavbě tepelné elektrárny YUNUS EMRE 2x145MW. Naším úkolem je vystavět celkem 4 čerpací stanice vody pro elektrárnu. Já mám na starosti zajistit bezproblémový život svých kolegů, což se týká hlavně všeobecné pomoci navyknout si na zdejší mentalitu (není lehké :-)) a pomoci jim s každodenními strastmi. Zajišťuji jim ubytování, dopravu, tlumočení atp. Náš pobyt se původně odhadoval na 3 měsíce, jenže známe okolnosti, osobně si tipuji půlrok, možná víc. Zatím za sebou máme skoro měsíc a dalších pět zbývá. Tedy můj tip - konec července návrat domů.

Textu již bylo až moc, tedy přistoupíme k fotkám, které stojí za ukázku:


Den po příletu jsem se opět setkal se svými EX-kolegy, kteří nám s Tomášem připravili krásné přivítání v podobě večeře a dortu :-)


Následovala procházka na místní vyhlídku.


Za čtyři měsíce se elektrárna opravdu změnila.


Z výletu na nedalek´ý JULIOPOLIS, tedy ztracené římské město, které bylo objeveno a důkladně prozkoumáno až v roce 2009. Dochoval se zybtek nekropole a cca 300 hrobů. Při troše štěstí se dají i dnes najít drobné úlomky nádob, přístup je volný




Pohled do okolí.

Závěrem děkuji všem, které moje žvástání ještě baví a zajímá. Pokud budete mít jakékoliv dotazy, neváhejte mi napsat.

Zdraví Matelloo

Dnes naposled...

8. září 2013 v 9:12 | M@telloo
Hodně vody uteklo a můj čas se v Turecku chýlí ke konci. Ano vážení čtenáři, 29.9 se definitivně vracím po skoro rok a půl dlouhé misi zpět do ČR. Toho dne uplyne přesně 506 dní od mého květnového příjezdu v roce 2012. Co dodat. I přes všechny strasti, překážky, náhlé změny plánů a nervy to bylo krásné období, získal jsem mnoho zkušeností a nejen pracovních, poznal jsem spoustu zajímavých lidí a zažil věci, které bych jinak nezažil... a mezi náma, taky jsem zestárnul... :-) Na Turecko budu vždy vzpomínat v dobrém, stejně tak se jednou budu smát všem těm útrapám, které se mi tu staly. A teď trochu zpět k době, kdy jsem nepsal...

Srpen: Byl ve měsícem mnoha změn v mém dosavadním životě, ale nejkrásnější z toho byl pobyt u moře.

Pachatel se často vrací na místo činu a tedy i já jsem se vrátil zpět do Cirali.

Podvečerní pouštění draků se neslo v duchu nalítávánmí na milenecké páry, které se snažily uhýbat a prchat.... marně.. :-D

K večeři jsme většinou pojídali tyto chutné ciká(n)dy!

A nakonec jsem si vyzkoušel nový sport - WEAKBOARDING a takto mě zachytil tamní fotograf.. :-)

Jelikož jsem také rozhodil pár sítí ohledně mé další pracovní budoucnosti. byl jsem překvapen, kolik firem mě oslovilo. Ovšem největší překvapení přišlo, když mě oslovil profesionální fotbalový klub Manisaspor, který v rámci kontaktů na český fotbal měl zájem o moje služby. Bylo super sedět s profesionály u stolu a povídat si s lidmi, které jsem doposud znal jen z televize :-) Nyní si ovšem chci dát čas na rozmyšlenou a zhodnotit, co bude nejlepší...

Vyfotografoval jsem si klubový autobus, kterým jsem společně s týmem jel na večerní trénink za doprovodů policie. Pro fanouška fotbalu to byl neskutečný zážitek :-)

A nakonec se dostáváme k událostem z dnů posledních. Zbývá mi tu 21 dní pobytu, tedy se ještě snažím podniknout různé cesty do okolí a včera jsem si vylezl na kopec nedaleko situ.

celkový pohled na "horu"

Nutno dodat, že v 600ti metrech nad mořem byl výhled opravdu krásný







A na úplný závěr přidávám dvě změny. Co se asi nejvíc změnilo je stavba...

Nutno podotknout, že tahle betonovo - ocelová holka udělala pořádný kus cesty a já jsem rád, že jsem se mohl podílet svou účastí na její stavbě. Předpokládaný termín dostavení je Březen 2014... tak se necháme překvapit.

Další změna je osobního rázu a to musíte posoudit Vy sami... :-)


Na úplný závěr Vám všem čtenářům chci poděkovat za Vaše příspěvky, návštěvy na blogu aj. Blog byl původně vytvořen pro rodinný kruh a že bude zájem i z třetí strany jsem netušil... :-) Ale byl jsem mile překvapen. Dnešním dnem tedy ukončuji editaci těchto stránek a pokračovat budu pouze v případě, že se mi podaří opět dostat do Turecka. Pokud budete mít zájem mě kontaktovat, můžete využít následujících služeb:

Martin Hora
GSM: +420 734 729 239
MAIL: martin.hora.91@email.cz

Těším se na shledanou v budoucnu!



...Aneb, jak tu ži...ži...ži...živoříme.

7. července 2013 v 18:54 | M@telloo
Mnoho z Vás se mě ptá, jak tu žiju, když odpovídám "na kempu" většina si asi představí karavany, stany atp... nooo nejste ani tak daleko od pravdy. Neb dnešní článek bude o našem životě na kempu... tedy spíše fotky a popisky k nim. Ještě nejste spokojeni s Vaším bydlením? Věřte, že po shlédnutí této parády budete... ale nebudu předbíhat. Tedy k věci.

Kemp je asi pro 36 lidí. Nyní je asi až na dva pokoje plně obsazený. Žije nás tu 32 chlapů a dvě ženy... tedy tento poměr netřeba komentovat... :-) Staří montážníci říkají, že je to nejlepší kemp na kterém při svých montážích bydleli. OK. Nevím, nemůžu posoudit... tohle je moje poprvé, ale věřme jim. Co je ovšem horší jsou základní potřeby a služby. Tedy:
Voda si teče jak chce a většinou, když se chcete osprchovat, tak neteče. Někdo říkal, že vstává ve tři ráno, aby se mohl osprchovat.
Internet. O tom nemá cenu mluvit. Funguje jen když tu nikdo není a večer je nemožný si pustit ani skype a nedejbože, že byste si chtěli pustit film po netu!!!
Elektřina. Bylo to horší, ale najdou se dny, kdy vypadává každých deset minut, jelikož jsme ve stavební oblasti a může si ho tu odpojit kdejakej pasáček ovcí...
Co se týká zábavy a Vašich otázek: "Co se tu dá dělat?" Rovnou odpovídám: "Nic!". Tedy nezbyde než přijít v pět z práce otevřít si pivo a lejt až do noci... druhý den to samý a takhle to jde každý den. Ve středu tedy máme povoleno jezdit na fotbal, ale to je 40km do města tam se hodinu honit za kulatým nesmyslem a 40km zpět. Tedy kvůli hodině fotbalu strávíte cca 2 hodiny na cestě po silnici, která vypadá, jak kdyby tu předevčírem skončila druhá světová. Pak tu tedy máme klub, kde je možnost televize, ping-pongu a fotbálku. Co jsem si všiml, tak televize tu všeho všudy baví asi tak 5 lidí (nejvíc narváno bylo na MS v hokeji), pinčes je ideální pro dva a o fotbálek kromě mé maličkosti nikdo nejeví zájem. Slibované hřiště na volejbal tu stále není a myslím si, že ani nebude. Dále. Máme tu obchod, který nabízí asi tento sortiment: jeden regál s gumovými botami, regál se sušenkami, regál s drogerií a chldničku na pití či zmrzlinu. Chleba je pryč hned ráno, pomazánky, sýry, ovoce a zelenina o tom si tu necháváme jen zdát. Vedle je hospoda, která nově otevřela. Vaří tam klasická turecká jídla, tedy döner, rýži, masové kuličky atp. což zní sice hezky, ale pan majitel pochopil, že tu má monopol a určil si tedy ceny, které jsou dvakrát vyšší než ve městě a člověk se z těch porcí stejně nenají. Co nám tedy zbývá... procházky?.... Na procházku se nedávno vydal můj spolubydlící Tom, ale zalíbil se zdejším divokým psům, kteří ho začali nahánět a mně nezbylo tedy nic jiného než mu jít naproti na pomoc s nožem a sekyrou v ruce... Co kdyby! :-) Tohle je jen stručný popis našeho (mého) "života" zde. Nyní jsou na řadě fotky s popisem pro Vaší představu.

Pohled na kemp od "Klubu"

"Moje" budova B

Někde mají proticikánské výstrahy, my máme tyto.. lepší! :-)

Chodba v budově.

Vchod do mého království

Ano, žiju na prostoru 4x3 metry. Vejde se sem postel, stůl, židle a skříň...

Koupelna s věčně netekoucí vodou...

Sdílená kuchyň

Vstup do areálu s krásným industriálním pozadím

A okolí... poušť...step...

Druhý pohled do okolí

Náš klub...

S nakonec...
Naše parta hic z Vítkovic.

Nuže doufám, že jsem Vám s fotkami konečně otevřel oči, abyste věděli, kde také lidé žijí...

Haydi, haydi devam ediyoruz!

4. června 2013 v 14:06 | M@telloo
Tak jsem zase delší dobu na blog kašlal, ale ono taky nebylo o čem psát až teď. Česko a Turecko zase mají něco společného. Prahu a část republiky sužují povodně (upřímně jsem nečekal, že je to tak hrozný, až když jsem to viděl v televizi) a v Turecku zase vládnou nepokoje... Nevím co je horší, ale každopádně ač to zní asi trochu sobecky jsem rád, že jsem daleko od všeho... No a co u nás nového?... Na kempu jde život ve svých kolejích, které jsou často zmáčené alkoholem, elektrárna roste do výšky a krásy a nálada je střídavě oblačná.

Minulý týden jsme tu měl jednu super příhodu a to, když nám na kempu omdlela uklízečka. Po příjezdu mě do očí praštila věc první a to stabilizovaná poloha postiženého ala turka - uklízečku posadili do křesla a drželi, aby neupadla... Naštěstí po chvilce dorazila sanitka a chlapcům záchranářům se ji podařilo stabilizovat i když náš nový pan doktor, kterému je asi 190 let se šoural, že ho předlezli i slimáci, kteří se zrovna plazili kolem. O to větší "scéna" nastala po chvilce, když si doktor vymiňoval, že musí s nimi jet žena, protože oni se nesmí cizí holky dotknout, co kdyby se jim začala dusit a oni jí museli sundat tričko!!!... tohle mě rozlítilo natolik, že jsem se zeptal "co kdyby tam žádnou ženu neměli?".... odpověď "tak bychom jí nechali"... jo vážení čtenáři, takže buďte připraveni, že v Turecku Vás raději nechaj chcípnout, než aby na ženu sáhl cizí chlap, nebo naopak... Nakonec vše dobře dopadlo a uklízečka se odpoledne vrátila čilá. Nedalo mi to a tak jsem se zeptal, kolik denně vypije litrů vody? Odpověď, "že asi tak jednu skleničku u oběda"... v počasí, kdy je tu 40 stupňů ve stínu.... to snad ani nebudu komentovat a když jsem jí řekl, že musí vypít minimálně 2 litry, tvářila se, že to slyší poprvé v životě.

Další příhoda s touto uklízečkou. Všichni mají stejný plat. Akorát jednou se náš účetní seknul a omylem jí zaslal o 200 TeLat víc. Druhý den si dotyčná přišla stěžovat, že má moc peněz. Říkali jsme to ať to neřeší, že se nic nestane, ale ona řešila dál...kdyby byla ticho, tak by nikdo nidy nezjistil... ale tohle je holt jejich mentalita. Nejdřív řeší a až poté myslí. Představte, že by se to stalo někomu z nás. Kdo by se dobrovolně přiznal a ještě se tvářil uraženě? :-)

Ještě musím přidat jednu aktuální fotku. Včera jsme byli v Eskisehiru vyřizovat pracovní a pobytové povolení a před zdejším úřadem jsem šel do kolen. Toto je prosím vstup... a přijde Vám na tom něco divného? Ano? Pár schodů, vedle nájezd a hlavně, hlavně VÝTAH! Já bych tak rád potkal toho borce, který to projektoval, neb tohle je vrchol s prominutím demence. Ten výtah je tam pro to, jelikož někdo byl líný vysekat do zábradlí, které lemuje rampu, otvor pro případné vozíčkáře či kočárky. Na druhé straně schodiště je samozřejmě druhý, stejný výtah...


No a na závěr přidávám několik fotek z elektrárny a života na kempu.


Fotku jsem si vypůjčil od Tomáše. Je focea z hor lemující site a z velké dálky. Pro představu, jak stavba nyní vypadá.



Noční focení jsem si nenechal ujít ač opět nejsem autorem fotek :-)


Do naší psí rodiny máme nový přírůstek - fenku Ninu. Krásný anatolák.


Zde je část psí rodiny s vůdcem Radkem (nejbližší)

A nakonec..... zase jsem podlehl nůžkám a tentokráte jsem si nechal vytvořit pankáčský číro, zde v plné své stojaté kráse s Tomem, který šel na skinheada...

Kam dál