Červen 2012

A život jde dál...

29. června 2012 v 21:00 | M@telloo
Tak zase po dlouhé době zdravím své čtenáře. Jelikož se stupňuje pracovní vytížení... na blog nezbývá čas. Za poslední dobu se mi však stalo několik zajímavých příhod, pořídil jsem dokonce i pár fotek. Tak se na to pojďme podívat! :-)
Naší pracovní skupinou zavládlo nadšení, protože bychom se měli již toto pondělí 2.7 stěhovat do nových bytů! Fotoreportáž pořídím až na místě :-). Každý bychom měli mít svůj vlastní byt o velikosti cca 60m2, kde bude ložnice, obývák, malá kuchyňka, předsíň, koupelna a dva balkony.
Další zajímavostí je pracovní vytížení některých turků. Byl jsem svědkem, když jsem obědval v jedné lokantě a kuchař u dönerů nestíhal. Zapískal tedy na nějakého kolemjdoucího "kamaráda", aby mu šel pomoct. Chlap mu pomohl připravit pět porcí jídla z kasy si vzal pět lir a odešel... :-D Nebo prodavačka ve zdejších potravinách. Jednou je za kasou, za půl hodiny zase vypisuje smlouvy na plynové bomby o krám vedle. Prý pendluje mezi těmito obchody jak se jí to zrovna hodí... tomu se říka totální nasazení! :-)
Naštěstí se stavba rozběhla v pořádku. Máme vyřízené všechny potřebné dokumenty a pokračujeme podle plánu. Soudruzi by z nás měli radost! V šestém roce naší pětiletky všechno bude!
Včera se mi ovšem stala velice nepříjemná věc. Když jsem jel do Ankary, abych zařídil pár věcí. Dostal jsem nefunkční GPSku, na což jsem přišel až před Ankarou, kdy jsem se chtěl řídit jejími instrukcemi. Tak se tedy moje cesta na office stala takřka nereálnou... v šestimilionovém městě... nic lepšího si nelze přát! Nakonec vůbec nevím jak, ale prostě jsem se objevil na místě... po hodině a půl bloudění. Pak jsem přijel pozdě na letiště pro Toma, který se vracel z dovolené a nakonec mi na dálnici cestou domů (v nepřiměřené rychlosti) rupla zadní guma u auta... Opravdu to nebylo nic příjemného... Naštěstí se nám podařilo zastavit u krajnice a začít řešit situaci, která se měla tak: V autě měl být klíč na povolení rezervy a dostání se k přihrádce s nářadím, která je zamčená v kufru. Nic bohužel v autě nebylo... takže jsme tam stáli jak blbci. Když jsme začli volat do servisu s kterým byla těžká domluva jelikož jsme nedokázali přesně popsat místo nehody... všude samá planina...!!! Naštěstí v tu chvíli přijeli policisté, kteří nám pomohli s tím, že v servisu nadiktovali naší pozici. Já se jich ještě do telefonu zeptal, jestli opravdu vědí, kde jsme. "Samozřejmě, samozřejmě, už jedeme za 10 - 20 minut tam budeme!"... mezitím policisté odjeli a my čekali. Po půl hodině nám volali ze servisu, že tam budou za 30 - 45 minut. To už se nás vzmohla lehká nervozita, a já se opět zeptal jestli vědí, kde jsme: "Tabı Tabı" (Jistě, jistě)... Mezitím u nás zastavil vytuněnej pežot 206 ve kterém seděl asi 30ti letý chlápek. Mezi nohama flašku od piva a v ruce cigáro... Vystoupil a po první slově jsem zjistil, že jedno pivo asi neměl... táhlo to z něj na sto honů. Zeptal se co se stalo, my mu ukázali náš problém. Ihned vytáhnul nářadíčko a během 15ti minut nám vyměnil komplet celé kolo. Bohužel s přibývajícími minutami a pobytem na sluníčku začal blábolit čím dál tím více a já mu už nerozumněl ani slovo. Jen jsem pochopil, že to není nikdo ze servisu a že zastavil jen tak sám od sebe. A jelikož se na nás servis uplně vysral (během opravy, kterou prováděl ten ožrala mi volali, že nevědí kde jsme a takový kecy, prostě se na to vyprdli a nepřijeli)... byly jsme zachráněni! Nakonec dostal 50 turků (500Kč) a odjel... Takoví lidé tu jsou... Závěrem. Včerejší den nebyl prostě vůbec vydařený a jak se tak zdá.. data s čísly 27., 28., jsou jedny nejhorší... A je v podstatě jedno co je za měsíc...
Hodně nepříjemný zážitek...
Zasedání ptačího parlamentu v Eskişehiru.
Mytí nohou před motlitbou - Eskişehir.
Pohoda policajtů... prostě si při práci zajdou do parku na čaj a cigárko...
Výhled 1
Výhled 2

A tak tu žijeme my!

16. června 2012 v 11:54 | M@telloo
Víkend v Ankaře proběhl v rámci možností dobře, přes pracovní povinnosti, které mě čekaly přišla odměna a to poznat noční život v Ankaře. Do čtvrti Sakarya, které je centrem nočních radovánek, jsme byli s Tomem dovezeni taxíkem, jehož řidič nás dopředu varoval, abychom se opatrovali... Setkali jsme se s Iş Arkadaşkou, jejím přítelem a kamarádem (seznámení více než zajímavé, protože jeden z nich působil v Praze jako velvyslanec). Z paření nakonec nebylo nic, jelikož jsme po celém dni lítání a vyřizovaní měli nohy doslova přibité k zemi. Na dobrou náladu stačila dvě piva a zase zpět... ovšem příště to bude divočejší! :-)

11. června jsem zde oslavil přesně měsíc působení a jelikož horko začíná být takřka nesnesitelné, dal jsem se ostříhat... Stříhání nakonec proběhlo v pořádku, i když jsem se ho trochu bál. Jen holič měl trochu zděšení, jelikož několikrát zopakoval, že takhle dlouhé vlasy ještě nestříhal :-D

Jelikož začíná stěhování několika kolegů do bytů v Beypazari, začínají i trochu problém s dodavateli nábytku. Předevčírem měli stěhováci dovézt vybavení do dvou bytů. Vše bylo dohodnuto na 14:00... Nejdříve volali v šest večer, že za půl hodiny tam budou... OK! Nakonec zavolali v půl devátý s tím, že tam jako už půl hodiny na nás čekaj... Po našem příjezdu (Já, Zdeněk a Tomáš), kdy jsme všichni byli nadmíru nas...í, protože někdo se věnoval rodině, jiní už skoro spali.. nastal hezký cirkus. Já jsem stěhováky začal "pucovat" se slovy: "Co si to dovolujou", "Kde se flákali", "Co má tohle znamenat".. a jiné věci. Nejdříve jen tak lomily rukama a pak mi nakonec nejmladší z nich řekl, že od dvanácti nic nejedli... Co na to říct?... Zabít je málo... Ale jak se tu čím dál tím více používá... "Welcome in Turkey". Pro znalce snad postačí :-). Nakonec jsme se dohodli a všechno dobře dopadlo... dokonce mám na jednoho z nich číslo... takže kámoši na celej život :-D

Další horká novinka je, že od 1.7.2012 bych měl mít svůj vlastní byt! Firma se rozhodla pronajmout několik bytů v malém paneláku. Byt má asi 60m2, dva pokoje, dva balkony, koupelnu a kuchyň! Snad vše dobře dopadne a já vypadnu nadobro z hotelu! :-).

Dále se omlouvám všem, kterým jsme slíbil nahrání lekcí turečtiny. Bohužel jsou v práci nějaké problémy a dočasně máme zamezený přístup na pracoviště, tak nemohu pracovat ani na překladech, ani na lekcích. Doufejme, že se vše co nejdříve vyřeší.

A nakonec mám pro Vás ještě moji příhodu od zubaře. Jelikož jsem nějako zabudnul na zubní prohlídku v ČR a zde mne začal pobolívat zub a můj jazyk čím dál tím více dráždil zubní kámen, rozhodl jsem se překonat a navštívit místního zubaře. Ráno při snídani mě zase zdravil náš oblíbený "Nasilsiniz, iyimisiniz?!" a já se mu svěřil se svými problémy. Ihned se nabídl, že mě po snídani odvede k perfektnímu zubaři. Dali jsme si tedy sraz u recepce v hotelu. Recepční se ptal, kam razíme a po informaci, že jdeme k zubaři a ještě k tomu dotyčnému, doslova zmodral a sunul se pod pultík... Pak se naštěstí srovnal a začal máchat rukama a hulákat: "Ať vás to ani nenapadne, ten je hroznej, šílenej, příšernej!!!".... to jsem málem s sebou švihnul taky... "Restaurantér" se mě po chvilce přemýšlení optal, jestli bych tedy radši k zubaři či zubařce... Jistěže jsem volil zubařku a jak se nakonec ukázalo, byl to šťastný tah! Ordinace byla suprová, velmi podobná té naší, zubařka byla velmi rozumná a moderně vypadající žena, akorát sestřička byla zahalená... :-D Vyčistila mi hubu, oškrábala kámen a už mě nic nebolí! :-) Taková úleva!!!

P.S. Také jsem nějak polevil s focením, tak opět začnu. Stejně tak budu více chodit mezi lidi a Vás zásobovat novinkami a příhodami :-).

Děkuji za Vaší pozornost i dotazy a zprávy, které mi posíláte :-)

Hezký den Matelloo

Ankara - Beypazari a furt!

5. června 2012 v 22:10 | M@telloo
5.6.2012

Tak po delší době další příspěvek. Nějak se zde roztrhl pytel s pracovními cestami do Ankary a zpět. Vedle vyřizování mého pobytového povolení, přišel o víkendu transport motocyklu pro Zdeňka, který cestu bohužel nevydržel a ve 3/4 cesty vypověděl službu. Nám nezbývalo než ho přikurtovat u benzínky a věřit v mocného Alláha, aby se o ní dobře postaral. Naštěstí motorka vydržela v celku, tam kde měla... u nás by jí rychle zužitkovali jistí spoluobčané. Tady je pohoda v tom, že se prakticky nekrade a na to, co není vaše se prostě nesahá... kéž by to tak bylo všude! Potřebovali jsme motorku dovéz do města, k čemu nám posloužil náš milovaný HILUX, já jakožto nejmladší člen posádky a všeobecný zobák jsem dobrovolně zůstal na korbě a jistil upevnění :-).


Tady jsem se ještě řehnil...

...a nakonec cesta byla dobrej adroš... naštěstí to tu policajti neřeší :-)

Dneska mě čekal dlouhý den, asi nejdelší za celou dobu. V 9 jsem vyrazil vyjednat lékaře pro mimina Zdeňka, což se zase neobešlo bez parádního čísla. Po registraci a zaplacení nás čekala dlouhá fronta, bohužel větši lidí tam nešla k lékaři, ale jen tak si pokecat... Jelikož se nám nechtělo čekat, protože nás čekaly další povinnosti, vlezl jsem do ordinace (tady je to normálka, bez zaklepání, na férovku) a spustil na sestřičku, která stejně jak doktor byla v civilu, (oba vypadali, jako by v tý ordinaci byli náhodou): "Že jsme cizinci, kteří hrozně spěchaj a potřebujeme zkontrolovat děti", její: "Tamam" znamenalo výhru! Bylo to skvělý, jelikož před námi čekalo asi 20 jinýh lidí... :-D Tip na domácí úkol: Zkuste to u nás u dětskýho doktora :-D. Poté další cesta do Ankary, na velvyslanectví atp. Naštěstí jsem si dneska trochu vylil nervy na prodavače hamburgrů, který se mi za dva obyčejný hambáče a vodu pokusil naúčtovat v přepočtu dvě stovky... takovou smršť nadávek a výsměchu si chlapec za rámeček rozhodně nedá... ale zkusil to na yabanciho. Nakonec návrat v půl desátý večer... Co chtít víc? Snad jen sprchu a hajdy na kutě!

P.S. Ve čtvrtek odjíždím divoce zapařit do Ankary, takže až se proberu z vopice, tak dám o sobě zasejc vědět. Čááááááu