Prosinec 2012

A jedeme dál!

13. prosince 2012 v 12:19 | M@telloo
Tak se Vám zase ozývám po delší době. Dneska tu mám pro vás několik úsměvných, ale také zarážejících příhod, které se mi v posleední době udály. Tak to vezmeme pěkně od začátku.

Jelikož více a více času trávím na silnici, všiml jsem si několika situací, které jsou pro nás nevěřící Evropany jistě nevšední. Turci milují Iphony. Proto také snad 80% z nich má "ajfon". Má ho nejen ředitel podniku, ale klidně i leštič bot, kde na to berou - těžko říct, kor když jsou zde tyto telefony v přepočtu o 2 - 3 tisíce korun dražší. Turci jsou také závislí, ne-li přímo posedlí facebookem, takže každý, kdo ma "ajfon" má i "fejcbůk" na kterém tráví většinu dne. Když zrovna nefejsbůkujou, tak telefonují. Pořád někam někomu telefonují, nebo píší. Proto mají také svojí taktiku jak o tom upozornit ostatní řidiče. (Samozřejmě turci jsou telefonem nejvíce zaměstnaní, když zrovna řídí). Proto až potkáte na silnici auto, které bude blikat výstražnými světly a pojede tak na půl ve vozovce a napůl v odstavném pruhu, nelekejte se. Řidič se věnuje svému telefonu a tímto vás upozorňuje "pozor mobiluju". Už jsem viděl i řidiče, který měl v jedné ruce telefon a ve druhé cigaretu. Řídil jeho asi čtyřletý syn, který mu seděl na klíně za volantem... O tomto "upozornění" jsem se přesvědčil minimálně v deseti nezávislých případech... nezkusíme to v ČR taky?

V dalším odstavci se ještě pozastavím nad dopravou. Turci nemají zákonem přikázaný svícení ve dne, proto když za dne na silnici potkáte auto, které svítí rovná se malý zázrak o uvědomnělém řidiči. Bohužel musím konstatovat a to jsem viděl dokonce včera a hned dvakrát, že za silného pršení a tmy auto nesvítilo vůbec. Nevím, co se řidiči právě honilo hlavou, že nebyl schopen pohnout páčkou u světel... Že nesvítí ani za mlhy, to se snad ani rozepisovat nebudu :-). Opačný případ je, že řidič rozsvítí vše co má v autě k dispozici. Samozřejmě toto nejraději činí za bílého dne v dobré viditelnosti. Takže k potkávacím světlům přidá mlhovky (přední i zadní), dále podsvícení vozu (není zde zakázáno) a pokud i to mu nestačí, tak ještě přidá dálkovky které nehodlá vypnout a pokud si zrovna chce zavolat, tak přidá výstražná světla... Huráááá!!!

Třetí odstavec je úsměvný. Kousek od domu máme samoobsluhu, která je velikostí podobná našemu Tesku - express. Prostě o trochu menší Albert. V této prodejně samozřejmě seženete vše od pomerančů po řetězy na auto atp. Co mě nepřestává bavit je poměr prodavačů na tuto prodejnu. V prodejně jsou tři kasy, kde vždy sedí tři prodavačky - to je v celku pochopitelné. Za pultem s lahůdkami jsou asi tři další - OK. Ale ten zbytek? V prodejně se dále pohybuje v průměru deset dalších jakýchsi prodavačů, kde jeden váží zeleninu druhý vytírá, třetí doplňuje regály atp. Jenže před prodejnou stojí deset dálších, kteří tam celý den čumí a pokuřují... Takže v součtu na tuto prodejnu vychází celkem asi 30 zaměstnanců na jednu směnu. Toto je důkaz toho, že v Turecku může pracovat opravdu každý! :-)

Bohužel i méně příjemné příhody se odehrály a těm se okrajově také budu věnovat. Dostal jsem nové auto - VW Caravelle - minibus pro osm lidí plus řidič. Jednou jsem čekal před obchodem na kolegy a najednou se mi dovnitř začli cpát tetiny s plnejma igelitkama, protože si mě spletli s rozvozovým servisem, který má zde většina obchodů (zdarma vás s vaším nákupem zavezou domů). Bohužel mi notnou dobu trvalo, než jsem jim vysvětlil, že jde o omyl a zdejší vzrůstající emancipace ženu udělala také své, takže si jistě dovedete představit, jak to vypadalo a kolik "nadávek" se sneslo na mojí hlavu...

V druhém případě mě cestou z kiosku na stavbu (vzdálenost asi 1km) stopnul chlapík. Já měl dobré úmysly, že ho kdyžtak hodím do nedaleké vesnice. Chlápek otevřel dveře, pozdravil a už seděl vedle mě. Když jsem se ho dotázal kam chce, tak neomylně řekl: "Beypazari" - naše domovské město vzdálené asi 45km. Řekl jsem mu, že tam nejedu, že pracuji hned za rohem, tak maximálně, že ho vezmu do vesnice. Na to mi řekl: "To nevadí, času je dost, tak jedeme do Beypazari". Podruhé jsem mu zopakoval, že tam nejedu a ať si tedy vystoupí. Nevystoupil, jen dál něco mlel ve smyslu, že času je dost a že on tam potřebuje. Bohužel poprvé na půdě Turecka jsem musel použít menšího násilí a chlapa z auta vytáhnout a vyhodit ven... Jak dopadl nevím. Jen si pamatuju, že celou dobu se tvářil nechápavě...

No a na závěr si dáme událost z víkendu, kdy jsem společně s několika přáteli navštívil mikulášskou besídku, kterou pořádá sdružení Čechů žijících v Istanbulu. Jalikož jeden z nás měl být mikuláš a po cestě se stalo pár nečekaných zvratů, tak jsem to vzal na sebe. Měl jsem super čerta i anděla, děcka brečela požehnaně, tak si můžu s klidem říci, že se "představení" povedlo. Viz foto