A jedeme dál!

13. prosince 2012 v 12:19 | M@telloo
Tak se Vám zase ozývám po delší době. Dneska tu mám pro vás několik úsměvných, ale také zarážejících příhod, které se mi v posleední době udály. Tak to vezmeme pěkně od začátku.

Jelikož více a více času trávím na silnici, všiml jsem si několika situací, které jsou pro nás nevěřící Evropany jistě nevšední. Turci milují Iphony. Proto také snad 80% z nich má "ajfon". Má ho nejen ředitel podniku, ale klidně i leštič bot, kde na to berou - těžko říct, kor když jsou zde tyto telefony v přepočtu o 2 - 3 tisíce korun dražší. Turci jsou také závislí, ne-li přímo posedlí facebookem, takže každý, kdo ma "ajfon" má i "fejcbůk" na kterém tráví většinu dne. Když zrovna nefejsbůkujou, tak telefonují. Pořád někam někomu telefonují, nebo píší. Proto mají také svojí taktiku jak o tom upozornit ostatní řidiče. (Samozřejmě turci jsou telefonem nejvíce zaměstnaní, když zrovna řídí). Proto až potkáte na silnici auto, které bude blikat výstražnými světly a pojede tak na půl ve vozovce a napůl v odstavném pruhu, nelekejte se. Řidič se věnuje svému telefonu a tímto vás upozorňuje "pozor mobiluju". Už jsem viděl i řidiče, který měl v jedné ruce telefon a ve druhé cigaretu. Řídil jeho asi čtyřletý syn, který mu seděl na klíně za volantem... O tomto "upozornění" jsem se přesvědčil minimálně v deseti nezávislých případech... nezkusíme to v ČR taky?

V dalším odstavci se ještě pozastavím nad dopravou. Turci nemají zákonem přikázaný svícení ve dne, proto když za dne na silnici potkáte auto, které svítí rovná se malý zázrak o uvědomnělém řidiči. Bohužel musím konstatovat a to jsem viděl dokonce včera a hned dvakrát, že za silného pršení a tmy auto nesvítilo vůbec. Nevím, co se řidiči právě honilo hlavou, že nebyl schopen pohnout páčkou u světel... Že nesvítí ani za mlhy, to se snad ani rozepisovat nebudu :-). Opačný případ je, že řidič rozsvítí vše co má v autě k dispozici. Samozřejmě toto nejraději činí za bílého dne v dobré viditelnosti. Takže k potkávacím světlům přidá mlhovky (přední i zadní), dále podsvícení vozu (není zde zakázáno) a pokud i to mu nestačí, tak ještě přidá dálkovky které nehodlá vypnout a pokud si zrovna chce zavolat, tak přidá výstražná světla... Huráááá!!!

Třetí odstavec je úsměvný. Kousek od domu máme samoobsluhu, která je velikostí podobná našemu Tesku - express. Prostě o trochu menší Albert. V této prodejně samozřejmě seženete vše od pomerančů po řetězy na auto atp. Co mě nepřestává bavit je poměr prodavačů na tuto prodejnu. V prodejně jsou tři kasy, kde vždy sedí tři prodavačky - to je v celku pochopitelné. Za pultem s lahůdkami jsou asi tři další - OK. Ale ten zbytek? V prodejně se dále pohybuje v průměru deset dalších jakýchsi prodavačů, kde jeden váží zeleninu druhý vytírá, třetí doplňuje regály atp. Jenže před prodejnou stojí deset dálších, kteří tam celý den čumí a pokuřují... Takže v součtu na tuto prodejnu vychází celkem asi 30 zaměstnanců na jednu směnu. Toto je důkaz toho, že v Turecku může pracovat opravdu každý! :-)

Bohužel i méně příjemné příhody se odehrály a těm se okrajově také budu věnovat. Dostal jsem nové auto - VW Caravelle - minibus pro osm lidí plus řidič. Jednou jsem čekal před obchodem na kolegy a najednou se mi dovnitř začli cpát tetiny s plnejma igelitkama, protože si mě spletli s rozvozovým servisem, který má zde většina obchodů (zdarma vás s vaším nákupem zavezou domů). Bohužel mi notnou dobu trvalo, než jsem jim vysvětlil, že jde o omyl a zdejší vzrůstající emancipace ženu udělala také své, takže si jistě dovedete představit, jak to vypadalo a kolik "nadávek" se sneslo na mojí hlavu...

V druhém případě mě cestou z kiosku na stavbu (vzdálenost asi 1km) stopnul chlapík. Já měl dobré úmysly, že ho kdyžtak hodím do nedaleké vesnice. Chlápek otevřel dveře, pozdravil a už seděl vedle mě. Když jsem se ho dotázal kam chce, tak neomylně řekl: "Beypazari" - naše domovské město vzdálené asi 45km. Řekl jsem mu, že tam nejedu, že pracuji hned za rohem, tak maximálně, že ho vezmu do vesnice. Na to mi řekl: "To nevadí, času je dost, tak jedeme do Beypazari". Podruhé jsem mu zopakoval, že tam nejedu a ať si tedy vystoupí. Nevystoupil, jen dál něco mlel ve smyslu, že času je dost a že on tam potřebuje. Bohužel poprvé na půdě Turecka jsem musel použít menšího násilí a chlapa z auta vytáhnout a vyhodit ven... Jak dopadl nevím. Jen si pamatuju, že celou dobu se tvářil nechápavě...

No a na závěr si dáme událost z víkendu, kdy jsem společně s několika přáteli navštívil mikulášskou besídku, kterou pořádá sdružení Čechů žijících v Istanbulu. Jalikož jeden z nás měl být mikuláš a po cestě se stalo pár nečekaných zvratů, tak jsem to vzal na sebe. Měl jsem super čerta i anděla, děcka brečela požehnaně, tak si můžu s klidem říci, že se "představení" povedlo. Viz foto



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama