Leden 2013

Okolo Beypazari...

31. ledna 2013 v 12:16 | M@telloo
Tak nějak mi to ani nedochází, ale je to 23 dní, co jsem se vrátil z Česka. Fakt to strašně letí! I přes nával práce se snažíme alespoň o víkendu vypadnout do okolí Beypazari, které sice neskýtá hromadu památek, ale krajina je tu krásná. Volba padla na nedaleké městečko Çayırhan, které leží asi 30km západně od Beypazari. Jeho zvláštností je stará uhelná elektrárna, Juliopolis a jezero Sariyar. Elektrárna je hned při vjezdu do města...

Trocha industrialu nikdy neuškodí... Každopádně pří stmívání a za tmy to vypadá fakt magicky.

Juliopolis by mělo být jakési snad antické město. My nic nenašli, ani podle cedulí, které sice chvíli vedli údajným směrem, ale pak se najednou ztratily, my se ocitli na křižovatce a teď babo raď. Při hledání jsme potkali pejska, který nás poté chvilku proháněl. My naštěstí seděli v autě :-)


Ovšem, co se povedlo, byla procházka kolem jezera. Jezero je sice dočasně vypuštěné, ale i tak je to pěkné. Až bude více vody, bude to vypadat jako u moře. Bohužel byla zima a dost foukalo, tak jsme procházku urychlili, udělali pár fotek a jeli domů.

Pohled 1.

Hvězdná chvíle na vyhlídkovém molu... :-) Mé ladné kroucení pozadím přišlo vniveč :-(

Pohled na rozsvícející se Çayırhan.

A v pozadí neviditelná elektrárna.

Po příjezdu domů mě jako vždy vítali moji opeření kamarádi. Kdysi jsem se zmiňoval o andulkách, které jsem si pořídil. Jedna z nich bohužel zanedlouho odpadla a tak mi zbyly dvě žluto-zelená torpéda. Naneštěstí je to sameček a samička, takže celé dny tráví cukrováním a vyřváváním milostných ód. Pustil jsem je proletět a oni se hned jali mého skromného hudebního majetku...

Sameček osedlal kytaru a jal se "džemovat"

Samička se usadila u akordů a spustila na celé kolo.

Takhle jsme se tedy nějakej čas bavili, ale pak mi došla trpělivost a vyhodil jsem je. Snůška nadávek (naštěstí jsem jim nerozumněl) se snesla na moji hlavu a moje torpéda se usídlila mezi můj bordel na psací stůl, kde se samička nechala slyšet a všem ukazovala svůj ječivý hlas...


Po chvilce jsem je vyhodil i ze stolu. Nakonec však vše dobře dopadlo a ptačí pusinky na sebe nenechali dlouho čekat...


Na závěr ještě jedna příhoda. Po dlouhé době jsme se byli podívat na Hidirlik - vyhlídka. Jelikož bylo brzo po poledni, nikdy tam nebyl, ale vůbec nikdo! Já měl žízeň a tak jsem se těšil, že si koupím něco k pití... ale ouha! Nade vše se tam ještě tyčil automat na nápoje, který byl opásaný řetězem. Z rozmrzelosti, jsem zatáhnul za dvířka, která se kupodivu pootevřela a vzniklou mezerou mohl člověk prostrčit ruku! Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodl pro vodu a na oplátku nechal uvnitř jednu liru. Nejsem přece žádnej zloděj nééé?!... Ovšem dokážete si tohle představit u nás?...
Pro nás věc neuvěřitelná, pro turky běžná. Proč bych měl něco krást, když si to můžu koupit...

Další part bude až dá Alláh.. :-)... neee. Další part bude, až se mi zase bude chtít, budu mít nové příhody a fotky. Předem děkuji za přečtení. Komentovat můžete do diskuze pod part, nebo mi napsat na mail, který je uveden v mém profilu. Rád Vám zodpovím veškeré dotazy a naopak přijmu Vaše připomínky.

Hezký den!

Na konec světa a dál...?!

17. ledna 2013 v 9:06 | M@telloo
Tak jsem si krásně užil 17ti denní návštěvu Česka, kde jsem absolvoval Vánoce, Silvestr a mezitím samozřejmě pár kaleb a taky jsem se důvěrně seznámil s paní chřipkou, která v tu dobu řádila po celé republice, skočila na mě o silvestrovské noci a vyřádila se na mě dosytosti... Takže, když jsem si šestýho ledna balil kufry, ještě si lehce podlamovala kolena, ale nakonec jsem (jako vždy) tu mrchu ze sebe setřás :-)

Dovolená byla fajn, ale poslední večer před usnutím jsem si uvědomil, jak rychle to uteklo a jak málo jsem toho stihnul... zanedbal jsem několik lidí, kterým jsem to slíbil a tak snad mi prominou a já složím úspěšný reparát v dubnu. (s reparáty mám také hojné zkušenosti:-))

V Turecku se nic nezměnilo. Proto jsme se hned další víkend po příjezdu vydali s mojí drahou polovičkou na výlet, z kterého vám přikládám fotky. Dnešní part bude spíše o obrázcích (malý děcka a negramoti budou mít radost).. a když už jsme u těch negramotů, tak mne napadá jedna příhoda, která se mi předevčírem přihodila, ale tu až po fotkách.


Tak nám poporostla chladící věž. Zbývají asi 3 metry do celkové výšky 115metrů...

Napravo od věže se staví strojovna se dvěma schodišťovými věžemi, mezi tím bude kotel.

Pohled "z věže". Shora padaly furt nějaký sajrajty a když asi půl metru ode mě dopadl kus dřeva, tak jsem zavelel "do krytu" a fotografka pořídila alespoň toto :-)

A ještě jeden pohled na vzpěry ve tvaru V, které drží tu "obludu".

Dağoğlu před věží.

Cestou na stavbu jsme se zastavili u "mého" panorámatu... Tam, kde nyní stojím bude za pár měsíců bahňaté dno jezera Sariyar.

A zde je slibovaný konec světa. Vesnice Kozalan, do které se jede po takové cestičce 6km do kopců a za ní už není nic. Jen hory, lesy a stepi. Dole ve městě nebyla ani vločka a o pár kilometrů dále a výše jsme mohli stavět sněhuláky do aleluja.

Až se mě někdo bude ptát, v jaké to prdeli světa v tom česku žiju. S klidem mu odpovím: "To jsi nebyl v Kozalanu"... Pár uplácanejch jen tak tak stojících domečků (každej je samozřejmě osazený satelitem) a jinak?! NIC! NIIIIIIC!!!!

Na druhou stranu. Výhled který se nám naskytl stojí za zveřejnění...

...stejně tak pohled č.2... Neb. Jak říkával pan Werich: "Bylo to místo klidné, takové idyletní"...

...a o pár kilometrů níže směrem do Beypazari v údolí Cevizli Badesı...

...nechtěně jsem si musel vzpomenout na tu vlezlou dechnu, kterou před časy hráli v televizi a zanotoval jsem si: "chaloupko pod horama...umcaca umcaca"....

A jelikož mi došel fotografický materiál, tak vás alespoň pobavím historkou o negramotech.
Dával jsem umýt naší Karamellu mimochodem pro neznalé:

A po dvou hodinách, když jsem si jí šel vyzvednout jsem "myče" což byl táta se synem uzemnil prosbou, že chci účtenku. Oba se na sebe nejdřív tak nejistě podívali, ale nedali nic znát a zavedli mě do kutlochu, kterému říkali kancelář. Tam ten mladej výtáhnul faktury a položil je na stůl. Starej turek mi sděloval, že to nemůže napsat, jelikož na to už špatně vidí a nemá brejle... Mladej na to chvilku koukal a pak se zeptal táty, co a kam má psát. Ten starej samozřejmě netušil nic. No nakonec to dopadlo tak, že kluk do kolonky typ auta místo VW Caravelle tam napsal "Transit", po mém upozornění, že to Transit není mi řekl, že nic jinýho si nepamatuje... a zbytek jsem si musel dopsat sám, protože ten blbec nebyl schopnej vyplnit ani částku za umytí... nebo možná jo, ale to bych tam byl do dneška. Po odchodu z "kanceláře" jsem si uvědomil jak dobře na tom všichni jsme, když dokážeme rozluštit ty hrozný klikyháky, jemž se říká písmo... Závěrem musím dodat větu, kterou často používá můj otec a která se nyní hodí i k tomuto příběhu: "Ano synku, i takový lidé mezi námi žijí"...