Report z cesty aneb sláva nazdar výletu!

14. března 2013 v 9:12 | M@telloo

Tak jsem se rozhoupal a čas mi dovolil, abych mohl sepsat report z cesty. Tedy: Vyráželi jsme v neděli 3. Března asi v 7:30 a domů jsme se dostali 10. Března kolem 21:00. Pozdější příjezd byl hlavně kvůli nespolehlivosti mého kamaráda, který slíbil odvoz, a nakonec z toho sešlo a hledat v neděli odpoledne alternativní odvoz bych nepřál ani nejlepšímu příteli své ženy…
P.S. jistě jste si všimli, že jsme trochu upravili a prodloužili trasu. Chtěli jsme k Černému moři a tak jsme si to dopřáli. Celkem jsme ujeli asi 3200km.

Červené tečky označují naše noclehy, které byly:
1. Kayseri
2. Malatya
3. Bitlis
4. Van
5. Gümüşhane
6. Samsun
7. Çorum
Abych psal nějaké dlouhé referáty o cestě - na to nemám čas a ani se mi nechce, protože jednoduše se to slovy popsat nedá - musí se to zažít! Východní Turecko je opravdu krásný - pravý Turecko, které vám v západních či jižních destinacích nikdo nikdy nenabídne. Proto, kdo chce zažít dobrodružství a poznat tuto krásnou zemi jako takovou nechť se třeba inspiruje naší cestou. J Jediné co nás tížilo, byl čas. 8 dní opravdu nestačí a společně jsme se shodli, že by byla potřeba přidat minimálně 2 - 6 dní… Než se dostanu k fotografiím, ještě ve zkratce shrnu cestu. Napadlo mě to udělat formou plus a mínus, tedy:

Co se povedlo:

1. Auto - Ač mám své výhrady proti Fiatům, Fiat Linea, který jsme měli, byl pro cestu nadstandartní. Pohodlí a velikost kabiny a kufru, byla pro čtyři lidi byla absolutně dostačující. A i když jsme měli občas výhrady k lenosti motoru, zvládl vše, co jsme od něj chtěli.

2. Ubytování - Výborný nápad mého přítele/učitele, který nám doporučil a v mnoha případech i pomohl zarezervovat hotely, které se nazývají v turečtině Öğretmenevi, tedy doslova učitelský dům. Najdete jej v každém větším městě většinou hned v centru. Ceny jsou různé, podle kvality, ale vždy zde najdete teplou sprchu, čistou postel a připojení k internetu. Cena je udávána za "hlavu" a je včetně snídaně. Nejdražší dům byl ve Vanu, kde jsme platili 50TeLat za hlavu, ale hotel byl na úrovni čtyřhvězdičkového hotelu.

3. Počasí - Až na první a myslím poslední den jsme měli krásné počasí.

4. Cesta - a vlastně i cesta celkově. Nikde jsme neměli žádné problémy - spíše naopak spřátelili jsme se s mnoha lidmi od hoteliérů až po policajty. Vždy nám všichni ochotně pomohli, poradili. Kurdi jsou sice divokého vzhledu a vypadají na první pohled "nasraně", ale jinak jsou to milí lidé, i když neradi mluví turecky.

Zážitky - Těžko popíšu jednotlivé pocity a dojmy z cesty. Myslím, že pro každého z nás to byl jeden velký zážitek. Každý jsme si přišli na své, ale mě stejně furt trochu dere, že jsme neslezli ani jeden hrad…. J Tak příště… snad! Ale když vzpomenu, tak jeden ze zážitků se nám naskytl hned první večer, kdy jsme šli do hospody na pivo a zrovna se hrál fotbalový zápas Beşıktaş vs Fenerbahçe. Pro nás byla neuvěřitelná zapálenost Turků do fotbalu. Hospoda se rozdělila na dva tábory a každý fandil svému favoritovi. My jsme přišli za stavu 1:1 a zápas skončil 3:2 pro Beşiktaş, takže celkem třikrát v hospodě vybouchla atomovka, to když se oslavoval gól jednotlivého tábora. Ovšem co bylo neuvěřitelný. Po skončení zápasu se všichni chlapi zvedli, chytli kolem ramen a svorně odešli. Bez jediný bitky či nadávek… Tohle bych chtěl vidět u nás. Už jen představa, že by Sparťani se Slávistama seděli společně v jedné místnosti je sci-fi.

Další zážitek co stojí za zmínku je chování místních policistů. Do Bitlisu jsme přijeli pozdě večer, kdy jsme v daný den urazili najednou asi 630km. Jelikož byla tma, hledali jsme náš Učitelský dům a přitom u nás zastavili policajti, kteří si nás nejdřív nedůvěřivě měřili a ptali se, co tam pohledáváme, ale po pár větách roztáli, doprovodili nás do hotelu, takže to vypadalo, jako příjezd mediálních hvězd, které měli svojí eskortu. Nejkrásnější však bylo, co policista řekl hoteliérovi doslova: "Dobrý večer, tohle jsou moji kamarádi, dejte jim prosím ihned ubytování". Hoteliér ani nezamrkal a už jsme se hrnuli spát po celém dnu cestování.

Jak jsem již zmínil. Zážitků byla spousta, ale nejlepší je stejně, když je člověk zažije na vlastní kůži J Akorát mi ještě zbývá část nepříjemná a tj. věci, které se nepovedli. Naštěstí jich v součtu bylo málo, ale asi stojí za to je napsat.

1. Hora Nemrut. Moje eso v rukávu se nepovedlo. Zapadli jsme ve sněhu asi 2 km od vrcholu a museli nás vytahovat místní záchranáři. Z krásy Nemrutu tedy nebylo nic.

2. Elbistan. Moje "rodné" město. Za deset let se změnilo, tak, že jsem nepoznal takřka nic. Chtěl jsem navštívit školu, kam jsem chodil a nenašel jí. Nepodařilo se nám dostat ani na hrad Hurman, který se nachází nedaleko města. Proto jsem z toho dost rozčarován a musím se tam vydat znovu.

3. Trabzon - Sümela. Tedy prastarý klášter. Když mi nevyšel Nemrut, chtěl jsem se vytasit s dalším trumfem, který opět nevyšel. Jelikož chtěli tak strašnou pálku za vstup, že jsme to radši otočili a jeli do háje.

4. Půjčovna aut. Ač auto bylo fajn, tak majitel půjčovny byl jednoznačně podvodník, mafián a bůhví co ještě. Nechci se dopodrobna rozepisovat, ale pokud někdy někdo uvidíte reklamu na CIZGI rent a car, která má sídlo snad v Antalyi nepůjčujte si od nich nic, neb její majitel by si zasloužil rozbít hubu doslova a do písmene.

Nyní se ale přenesme do nejpříjemnějších vod tohoto referátu a to jsou fotografie. Předem dodávám, že jejími autory jsou David Nekovář (www.nekis.cz) a Martina Černá. To jen kvůli autorským právům.

Naše kára. Fiat Linea

Sestava těsně před výjezdem.

Panorama u solného jezera.

Jeden z průsmyků. Nejvyšší bod byl asi 3000 m.n.m

Ranní pohled na Malatyi.

Krásný pohled kdesi ve východním Turecku.

Jezero Van.

Kopce cestou okolo Vanu.

Náš nejmenší člen u Vanského jezera

Kapadokie.

Hora Ararat. Nejvyšší hora Turecka měřící 5137 metrů.

Hej jako cože? Slovenská kočka v Turecku? :-)

Nevídaný pohled. V Erzurumu, které je vyhlášeno pěstováním nejrůznějších sportů tedy i hokejem. :-)

A tohle jsem si nemohl nechat ujít. Můj milovaný Trabzon. Tedy stejnojmenný fotbalový klub hrající nejvyšší tureckou fotbalovou soutěž.

Po deseti letech. Nostalgie byla obrovská.



Zurčící horská říčka.

Náš východní cíl a celá výprava pod příjezdovou značkou.

Řeku Eufrat jsme překonali pomocí převozu.

Z textu a fotek tedy vše. Doufám, že se Vám článek líbil. Ještě napíšu něco o změnách, které se zde udály. Bohužel mi byl odňat můj super byt a já jsem nucený se přesunout na kemp, který se nachází hned u elektrárny, tedy ve stepi daleko od civilizace. Nadšený z toho nejsem... ale co se dá dělat. Dále mi byla vzata i kancelář, takže nyní sedíme tři v jedné. Sice je to občas sranda... ale... ale...

12. dubna, tedy v tento krásný den mám naplánovanou cestu do Čech. Sice jen na dva týdny, ale už se těším. A jelikož v květnu tomu bude rok, co jsem pracovně v Turecku, začínám pomalu zvažovat možnosti neb trochu cítím potřebu jít zase o dům dál. Tím neříkám, že to tu chci zabalit, ale nikdy není na škodu trochu se rozhlédnou okolo sebe. Netuším co zajímavého se nyní stane, proto může dojít k delší odmlce v psaní. Každopádně až se něco opět naskytne dám vědět.

A na úplný závěr bych chtěl poděkovat všem členům výpravy, kteří byli ochotni vážit svou cestu, peníze a nervy a společně jsme mohli podniknout tuto báječnou výpravu.

Tedy: "Přátelé, bylo mi ctí s Vámi cestovat!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama