Podzimní cesta do Turecka

23. října 2015 v 18:11 | M@telloo
Jelikož mám hodně času a v Turecku nevyřešené záležitosti a nějaké věci, rozhodl jsem se, že si tam zajedu autem. Jelikož rád vyhledávám dobrodružství, začal jsem plánovat, protože jsem absolutně netušil, do čeho jdu. Létání letadlem už je prostě nuda… J Na internetu se nedají najít skoro žádné informace o této cestě - maximálně k moři do Bulharska, tedy tuto cestu zkusím napsat i jako takový malý návod pro potenciální zájemce, kteří by ji chtěli v budoucnu absolvovat.

Naše celková trasa. Není tam započítána objížďka dálnice v Bulharsku a popojíždění po Ankaře. Celkem by to asi bylo 5000 km rovných.

Jako spolucestujícího jsem si vzal kamaráda z dětství - Jardu, který je neskutečný pohodář, skvělý řidič a hlavně se teď tak trochu kamarádí s mojí ségrou… :-D
Čas, místo a datum odjezdu jsme si stanovili na 12. října z Brna v 18:30. Auto bylo připravené a vybavené vším možným, nálada trochu napjatá, čekalo nás přece skoro 5000 km jízdy a překročení několika hranic. Trasa byla naplánovaná: Brno - Bratislava - Budapešť - Bělehrad - Sofia - Istanbul - Beypazari. V Bratislavě jsme byli hned, Maďarsko jsme prosvištěli jedna báseň i díky Schengenu, minimálnímu provozu a skvělým dálnicím. První kontrola nás čeká na Maďarsko - Srbských hranicích, kam přijíždíme asi v půl dvanácté v noci. Srbští celníci nás ani moc nekontrolují - vidí prázdné auto. V řízení se sice střídáme, ale ani jednomu z nás se nedaří v autě usnout, což si vybírá svou daň a ke konci Srbska jsme již celkem unavení, kousek za městem Niš dokonce končí hezká dálnice a pokračuje se cca 90 kilometrů horama až do Bulharska. V Srbsku si ještě u pumpy nafukujeme matračku, na které se chystáme přespat v autě. Cestou v horách potkáváme opravdové skupinky "uprchlíků", jednalo se asi o 4 - 5 skupinek chlapů ve věku od 20ti do 40ti let, všichni vysmátí jak lečo, v rukách mobily a v uších sluchátka. Naštěstí šli opačným směrem, než jsme jeli my… Jako cíl zastávky na spaní si určujeme hned za hranicemi v Bulharsku. Kolem půl sedmé ráno překračujeme Srbsko - Bulharské hranice, bulharští celníci vypadají nejpřísněji ze všech, ale to je nám jedno, chceme se jen vyspat. Odpočívadla za hranicemi v Bulharsku vypadají dost divně, takže se rozhodujeme, že přespíme za Sofií, kam to máme asi 70 kilometrů. Bohužel jsme špatně odhadli čas a do Sofie přijíždíme před osmou ranní, kdy začíná dopravní špička a "obchvat" města je absolutně zasekaný. Před očima máme mžitky, každý mrknutí je peklo, ale nedá se nikde zastavit, takže se z posledních sil hecujeme a v půl deváté přijíždíme na Bulharské dálnici k prvnímu odpočívadlu, kde se ukládáme k vytouženému spánku. Spíme asi pět hodin i kvůli časovému posunu, poté si dáváme kafe a jedeme dál. Bulharská dálnice je nic moc, co se týká kvality o silnicích ani nemluvě a ještě ke všemu za Plovdivem pro nás končí a spojka na další je rozkopaná, takže se musíme vracet po okreskách a zajíždíme si tak asi dvě hodiny. V Bulharsku je vidět bída, chudoba a živé přežitky z dob komunismu - spousta rozpadlých továren, hnusné, šedivé paneláky a o venkově ani nemluvím - Bulharsko se nám ani trochu nelíbí a už se těšíme do Turecka, kam přijíždíme asi ve tři hodiny odpoledne. Turečtí celníci jsou jedni z nejmilejších, kor, když na ně mluvíte jejich řečí. Dělají jen rychlou kontrolu a spíše se baví s vámi, jako s přáteli.

Děkujeme, taky zdravíme!

Bulhaři dávají dost okatě najevo, že na rozdíl od Turků jsou v evropské unii...

Celnice v Turecku

Kousek před Edirne najíždíme na luxusní dálnici, která vede až do Istanbulu, kde máme zamluvený hotel na přespání. Před Istanbulem začíná provoz houstnout a v Istanbulu se zasekává úplně, naše navigace pak ještě selhává a pošle nás na jinou adresu, kde hotel není. Zjevujeme se uprostřed "slumu", jak to nazývá Jarda, ale nakonec se na cestu doptáme a do hotelu, který byl naštěstí "jen" 11 kilometrů vedle přijíždíme kolem osmé hodin večer. Druhý den nás čekají dvě jednání, která začínají v deset dopoledne, ale bohužel díky neomezenému času Turků trvají až do půl třetí odpoledne - my máme před sebou ještě cca 400 kilometrů jízdy, ale vysvětlujte to v Turecku J.

Jedna z mnoha obchodních čtvrtí Istanbulu...

Istanbul projíždíme celkem hladce a v osm večer přijíždíme do naší cílové stanice - Beypazari! Vítací večírek je náročný a pro některé trval až do půl šesté ráno (J). Druhý den nás čeká ještě několik povinností, procházka po městě, nakládání auta a hlavně odpočinek, večer pak ještě točené pivo v oblíbené hospodě. Mám trochu smíšené pocity, když vím, že je to všechno naposledy co se zde procházím, nakupuji a zdravím s místními. V Česku jsem se totiž rozhodl, že se do Beypazari už nikdy pracovně nevrátím…


Poslední procházka "starou čtvrtí"

Jaruna ve městě mrkve... :-)

S Gasem u "MJKVE".. kauza se uzavírá...

Ještě vyberu čo vole love v bankomatu pro trpaslíky...

Tak tedy AHOJ Beypazari, město jenž si mi mnohé vzalo a mnoho dalo...



Druhý den ráno vyrážíme do Ankary, kde si nakupujeme oblečení na oblíbeném trhu a po dálnici se vracíme zpět do Istanbulu - Kumburgaz, kde budeme spát. Kumburgaz je město na břehu Marmarského moře asi 30 kilometrů za Istanbulem, ale jelikož je Istanbul totálně zasekaný a my ještě ke všemu odbočujeme na spodní most, tak nám trvá tři hodiny, než se zjevujeme na druhém konci města.

Takový klasický provoz v Istanbulu... před námi je most, který dělí město na evropskou a asijskou část.

Zácpy využívají okolní prodejci a snaží se vám prodat vše od kapesníčků, nabíječek, sušenek až po selfie tyče k mobilu. Nejchutnější určitě budou preclíky, které musí slušně "vonět"

Nejsevernější most Istanbulu zrovna vjíždíme do Asie :-)

Do hotelu přijíždíme asi v sedm hodin večer, dáváme si večeři a poté si v obchodě kupujeme pivo a večer trávíme na pláži, kde rozjímáme a rokujeme o zítřejší cestě zpět domů.

Relax na pláži... v Říjnu :-D

Večerní pivko před odjezdem...

Ranní pohled z hotelu na zamračený Kumburgaz.

Druhý den relaxujeme dokud nás z hotelu v pravé poledne nevyhodí a vyrážíme po dálnici zpět do Bulharska, cesta je volná a já se za volantem dost nudím, pak si před hranicemi dáváme u dálniční restaurace poslední jídlo v Turecku, což je Adana šiš v chlebu, sice jsem chtěl durum, ale čísník/majitel/kuchař v jedné osobě je fakt natvrdlej, jídlo je ještě ke všemu hnusný a nakonec nás ten borec ještě natáhne - trochu smutné rozloučení s Tureckem, ale což… už vím, kam nikdy na jídlo nezastavím…

Zmar a bída v lokantě, kde vám přinesou něco uplně jiného než si objednáte, je to ke všemu hnusný a předražený...

Naše auto je plné krabic a hezky "sedí", já se modlím, aby neruplo odpružení a náprava. Turecké celníky absolutně nezajímá, co vezeme, jen se mrknou do pasu a popřejí šťastnou cestu… To ještě nevíme, co nás čeká…

Pohoda, klid a nuda na posledních 300 kilometrech v Turecku...

Na bulharské celnici, kam přijíždíme asi v půl čtvrté odpoledne k nám přichází mladý celník v zeleném mundůru a chce otevřít kufr, je pěkně vyjevený z našeho nákladu, ale pak nás pouští dál. "Je to v suchu" říkám si, ale o deset metrů dál jsou celníci jiní - v černých uniformách a povýšenými pohledy. Nikdo z nich neumí anglicky, jen jeden naštěstí jakž takž turecky, ukazuji mu faktury, ale nestačí mu to, okamžitě mi říká, že mám odstavit auto a čekat. Na moje otázky na co čekat a jak dlouho mi neodpovídá, dívá se někam za mě a totálně mě ignoruje. Poté ke mně přijde chlápek v civilu, který mi turecky říká, že musím mít číslo EORI (které jsem samozřejmě neměl) a že mi ho vyřídí na spedici, která je vzdálená asi 400 metrů. Vyrážím pěškobusem na spedici, Jára hlídá auto (pasy nám samozřejmě okamžitě zabavili). Na spedici jsou tři milí bulhaři (dva chlapi a jedna ženská), kteří mluví trochu anglicky, ale dorozumíváme se polsko - rusko - česky J, vaří mi kafe a dívají se do papírů, poté se mnou sepisují žádost o EORI a vysvětlují, co mám dělat dál. Vracím se zpět na celnici, kde je neuvěřitelný zmatek, řidiči, kteří jedou z Turecka neustále troubí, protože je asi nebaví čekat ve frontě, mě to přijde jako strašná neslušnost, ale celníkům je to jedno, namátkově si vybírají auta, která doslova "rozeberou" - vyhází všechny věci, otevřou motor, oddělají nárazníky... Autobusy odstaví také, vyženou všechny cestující a vyhází jim zavazadla, což jsou většinou obrovské igelitové pytle, které jsou plné bot a oblečení… Bulhaři asi rádi pašují z Turecka textil a obuv, když jim na to celníci přijdou, tak se mezi sebou hádají a dokonce dávají pohlavky, prostě parádní zmatek a uprostřed toho my... Někteří řidiči se s celníky zdraví, dávají jim úplatky ve formě naturálií - většinou sladkosti. Jára dokonce viděl, že jeden z celníků si do kapsy strčil asi obálku s penězi… Od bulharo/turka v civilu se dozvídám, že mi EORI vystaví až za tři hodiny, protože přijde nová směna, která to umí (pěkný kecy, nic na tom nebylo, jen se jim to nechtělo dělat). Takže čekáme do osmi večer v autě, kde čumíme na filmy a vsázíme se, jestli to klapne.

Tříhodinové čekání nám zkrátil notebook s filmy...

V osm se OPRAVDU střídají celníci a já okamžitě sprintuju k hloučku těch nových… všichni jsou důležití, ale jedna ženská mluví anglicky, dívá se do papírů, pak mi je beze slova dá do ruky a odchází pryč… stojím a připadám si jako idiot, protože absolutně nevím, co mám dělat, jestli jít za ní, nebo ne a v tu chvíli to Jára komentuje slovy: "Ty vole, kamaráde, ty nás maj úplně v píči naše zasraný životy tady nemaj žádnou cenu, jsme jak hajzlpapír se kterým si někdo vytřel prdel a hodil do koše"… vím, že je to sprostý, ale bylo to tak… Následně se vrací a bere s sebou dva kolegy, že jdou kontrolovat auto "konečně nastal čas uplácení" říkám si a chystám si padesátieurovky, mám celkem asi třista euro, které jsem ochoten dát na úplatcích. Rozřežou nám všechny krabice a kontrolují věci uvnitř. Nejvíce se zastavují u faktury s čaji a ptají se, kolik stály, i když to mají přímo před očima! Chápu, že hrají na úplatek, proto vytahuji eura, ale jen kroutí hlavou, že ne…. Potom se ženská - celnice vrací, bere si papíry, kroutí hlavou a říká, že mi jde vyřídit EORI číslo, to trvá asi dvě hodiny, protože mezitím odbavuje jiná auta, pije kolu, povídá si s kolegy a prostě nou stress… Poté mi dává konečně vytoužený papír a posílá mě zpět na spedici, kde stačí pouze sepsat zboží, zaplatit deklaraci a clo...

Zrovna celníky vyložený autobus, za chvíli je začnou kontrolovat a z pytlů vyhazovat nejrůznější hadry...

Málem skáču štěstím do vzduchu a sprintuju za "svými" hodnými deklaranty… Zděsím se, když v kanceláři, která je vyrobena z unimobuňky nalézám ženskou, která váží odhadem asi 219 kilo… Anglicky? Nic. Turecky? Nic. Slovansky? To by uměla, ale nechce se jí, proto mluví pouze bulharsky a já rozumím prdlačku. Bere si faktury zkouší z nich překládat jednotlivé položky, ale nějak jí to nejde, naznačuju jí, že jí s tím pomůžu. Nechce. Vytahuju padesáti eurovku, nechce. Pouze mi na google překladači napíše, že se jí to nechce dělat a ať přijdu jindy… "Kdy jindy?" ptám se… nic… ptám se po druhé po třetí, až si nakonec zhluboka oddychne a napíše: "Za hodinu"…. Vracím se do auta, kde stále trpělivě i když trochu nasraně čeká Jára. Dáváme si energiťák a já nadávám… zhruba za třičtvrtě hodiny se sbírám k odchodu a říkám, že i kdybych se tam měl svlíknout donaha a zatancovat kozáčka, nevrátím se bez lejster… Po druhém příchodu je tam i druhá kolegyně velryby a papíry mi celkem rychle vyplňuje i když si holky celou dobu ze mě dělaj prdel. Sice jim moc nerozumím, ale tohle chápu J. Pak si žádá 20 euro za deklaraci a dává mi flash disk, kde jsou nějaká data, a nabádá mě, abych jí ho pak přinesl zpět… "To určitě" říkám si. Poděkuju a běžím zpět za celníky. Celkové vyřízení trvá další hodinu, protože nedokážou přepočítat 280 Leva na Eura… Poté mi sděluje, že mám zaplatit 145 EURO… Celá tahle procedura trvala celkem devět hodin, devět hodin promarněného času… Vyjíždíme a je asi jedna hodina po půlnoci. V tuto dobu jsme měli v plánu být na Rumunsko - Maďarské hranici… Jára řídí a mně se daří usnout, vzbudím se, když sjíždíme z dálnice za Sofií a čekají nás cesty plné hrbolů a děr, kde naše auto dostává pořádně zabrat. Bulharské silnice jsou fakt jedlý… Kolem sedmé ráno jsme ve Vidinu, kde se střídáme za volantem a budeme překračovat hranice do Rumunska. Opět bulharští celníci… zrovna se střídá směna a na přijíždějící auta kašlou… čekáme asi půl hodiny, než se všichni uráčí dokouřit cigarety a dát se do práce. Ukazuji papíry, otevírám kufr a naštěstí nás nechávají jet. Vjíždíme do Rumunska… To, co jsme viděli v Rumunsku je něco neskutečnýho… Čas se najednou vrátil o takřka sedmdesát let zpět, polorozpadlé a opuštěné vesnice, koňské povozy, špinaví lidé, bída, chudoba… to na druhou stranu zlatí Bulhaři… S obavami projíždíme vesnice, které jsou takřka nalepené na sebe a oddělují je pouze cedule s názvy. I když je časně ráno, tak jsou silnice plné lidí - je neděle a jdou pravděpodobně do kostela a na trh… Naštěstí je silnice v hodně dobrém stavu i když má jen dva pruhy… Míříme na město Drobeta - Turnu Severin odkud nás bude čekat cesta pře Karpaty na kterou se celkem těším, i když jsem strašně unavený a Jára vedle mě mele z posledního - Bulharsko mu dalo dost zabrat. Trasa má asi 150 kilometrů a jedeme v koleně za kamiony, předjet je takřka nemožné, protože v protisměru je provoz stejný. Jedeme tedy stále 70 - 90km/h a na mě jde spánek, pouštím si rádio, otevírám okýnko, vrtím se, ale nic nepomáhá. Je kolem deváté ráno a přichází na mě krize. Když asi dvakrát málem usnu, parkuji u motorestu, procházím se a dělám si deset dřepů (fakt to pomáhá!!!). Spát zde nechceme, chceme jen domů… Alespoň, že ta krajina je nádherná! Konečně jsme před Timišoarou, kde začíná dálnice až do Maďarska, kde objedeme Budapešť a pofrčíme na Bratislavu. Na Rumunsko - Maďarské celnici je jen pofiderní "kontrola"… Maďarsko je jen taková obrovská placka s hezkou dálnicí, které projedete za tři a půl hodiny, jste v Bratislavě a to už je skoro doma J. Přijíždíme do České republiky, kde nás okamžitě přivítá omezení provozu a hned po Bulharech druhá nejhorší dálnice (To je fakt ostuda!!!). Do Brna před hotel Grand přijíždíme přesně v 18:30, tedy přesně po šesti dnech, co jsme odjížděli… Jarda nasedá na autobus do Prahy a mě čeká posledních 150 kilometrů do Ostravy… To už je po tom všem skoro nic…

Nejstatečnější člen naší výpravy byl náš Kokoráb, který celou cestu zvládnul bez jediného problému, dokonce i bez defektu a dovezl nás všude... :-)

Jelikož jsem nikde nenašel žádné podrobné informace o podobné cestě, napíšu zde několik vlastních poznatků, které by třeba mohli někomu pomoci.

Pokud někdo z Vás chce absolvovat cestu do Turecka autem a zpět si přivézt větší množství věcí, ze své nejnovější zkušenosti radím a doporučuji:

1. Do Turecka jeďte přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko - je to nejrychlejší trasa, a pokud máte prázdné auto, Srbové vás nebudou prudit. Dálnice a některé silnice jsou zpoplatněny všude. Celkem jsem zaplatil asi 60 EURO za známky a dálniční poplatky. Slováci mají normální nalepovací 10 EURO za desetidenní, Maďaři mají registrace, kterou si vyřídíte na kterékoliv benzínové pumpě, vytisknou vám potvrzení a stojí to zhruba 300 Kč na sedm dní, Srbové mají mýtné brány, my jsme projeli asi čtyřmi a stálo to dohromady asi 12 EURO, v Bulharsku koupíte nalepovací známku za 5 EURO na sedm dní.V Turecku mají systém trochu jiný - musíte si koupit HGS kartu, kterou by měli mít (nemusí) u benzinové pumpy. Vyplníte poznávací značku vozidla, jméno, příjmení atd. Do Istanbulu a zpět by vám mělo stačit 50 lir - asi 500 Kč, pokud jedete dál (Ankara) nabijte si za 100 lir - pro jistotu, abyste pak nepískali na mýtných branách. Obdélníkovou samolepku si nalepte na sklo pod zpětné zrcátko.

2. Pokud se chystáte projet Istanbulem na druhou stranu, projeďte ho pokud možno v noci, jinak se zblázníte z dopravy. Mám informaci, že kolem třetí ráno je průjezd absolutně bez problému. Když už se dostanete do zácpy, což se vám přes den stane stoprocentně, mám radu, která vám usnadní případné přejíždění z pruhu do pruhu. Zapomeňte na to, že vás Turek pustí, zip systém jim absolutně nic neříká. Naopak stáhněte okénko a buď vy, nebo váš spolujezdec (podle toho jestli chcete doleva nebo doprava) vystrčte ruku a na řidiče za vámi zdvihněte ukázováček jakoby bříškem prstu k němu (ne prostředník!!!) Dáváte mu tím najevo, že se chystáte přejet a ať chvilinku počká, většinou Vás pustí, nám se to tak poštěstilo pokaždé… J

3. Pozor na řidiče, bohužel nejhorší řidiči ze všech zemí, které jsme projeli, jsou Turci… Bulhaři hned za nimi, ale ti si alespoň dají přednost a pustí chodce na přechodu…

4. Nafta - Tankoval jsem plnou nádrž v Ostravě a ujel na ní přibližně 850 km, průměrnou spotřebu za celou cestu i s plným autem jsem měl 5,8 l/100km. Celkem jsme tankovali pětkrát za průměrnou cenu 30 Kč/litr - kurz byl přívětivý. Nejlevnější naftu mají Maďaři a Bulhaři - 26 Kč/litr, nejdražší Turci - 32Kč/litr, Rumuni a Srbové mají kolem 30Kč/litr. (Cena se může lišit dle kurzu!)

5. Turečtí celníci jsou nejvíce hákliví na alkohol, proto opatrně, mohli by vám vaše drahocenné lahve před očima vylít do kanálu. Naučte se pár slovíček - uděláte jim radost a budou na vás mírní.

6. Pokud se chystáte v Turecku nakupovat, vyřiďte si předem číslo EORI - vyřizuje to kterýkoliv celní úřad v Česku. Faktury a účtenky si nechte vypisovat pouze na své jméno, abyste pak neměli problémy jako já… Při cestě zpět, předložte Bulharským celníkům papír s EORI, zajděte si na spedici, kde Vám dají k věcem nomenklaturu a následně zaplatíte CLO. Nemá cenu nic pašovat, pokud narazíte na blbou směnu, rozeberou Vám auto na šroubky. Možná je lepší projíždět v noci - jsou unavení a nechce se jim dělat a na rozdíl od Maďarů se dají uplatit - mně se to nepovedlo, ale kolegové, kteří tuto trasu jezdili pravidelně to tvrdili. Maďary neuplácet!

7. Zpět do ČR jeďte přes Rumunsko, protože je v evropské unii a Vaše EORI a CLO zde bude na rozdíl od Srbů platit… a taky má krásnou krajinu…

A ještě děkuju Járovi za jeho neskutečnou trpělivost, ochotu, pomoc a fotky protože bez něj bych to sám nedal!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama